Galatea Lake aneb kam na prodloužený víkend

Je začátek srpna. Blíží se prodloužený víkend, a tak zvažujeme kam vyrazit...Rozhodnutí je jednoduché. Někam do hor, které stále ještě čekají plné nových námi zatím neobjevených míst. Kanada má jednu zajímavost, kterou ocení především pracující lid, a tím je na každý měsíc zavedený svátek, a to tak, aby byl prodloužený víkend. Většinou to připadá na pondělky. Občas mi přijde, že už jim došly nápady a oslavují kdejakou záležitost. Často, když se pak zeptáte místních, čeho že se vlastně týká tento den, neví...,,To máš jedno, hlavně že je volno."
A tak neřešíme proč, ale kam. Prst na mapě dopadnul na oblast Kananaski village vzdálenou přibližně 130 km od Calgary. V sobotu  brzy ráno přijíždíme do informačního centra správy parku, kde chceme zajistit kempy na následující dvě noci. V celé oblasti parku můžete kempovat jen na vyznačených a uzpůsobených místech, která jsou jednoduše vybavena kadiboudou a ocelovou bednou na jídlo proti  případnému hladovému medvědovi. Počet míst v těchto kempech je limitován.  To se nám v tento den stalo osudným. Všichni z města se rozhodli odjet do hor,  takže jsou všechny treky kompletně plné, všetně našeho na Galatea lake. Na pracovnici informačního centra jsme tak usilovně házeli smutné psí oči, že nakonec odbíhá, telefonuje a ověřuje, jestli někde není přece jen volno. Po chvilce se vrací, že našla na našem treku jedno místo volné, ale jen na jednu noc. Dnešní noc budete muset trávit někde jinde. Uf. Pátráme v mapě a současně v seznamu obsazenosti kempů, až nalézáme místo s příhodným názvem Quite valey. Tam by mohl být klid. Na nic nečekáme, rezervujeme, zaplatíme a vyrážíme směr náš nový cíl. Paní nás ještě informuje, že trek sousedící s naším je zavřený kvůli aktivitě medvěda a že je dost možné, že se medvěd přesune směrem ke Galatea treku, tak abychom nebyli překvapení, kdyby drudý den byla cesta zavřená a my se nemohli dostat do našeho tábořiště. ,,V takových případech poplatek za kemp nevracíme," zaznívá. Inu, dobrá. Tak doufejme, že méďa nebude mít stejnou trasu.
Ještě než skočíme rovnýma nohama do hor, vrátím se k cenám za tato nocoviště. Backcountry kempy se platí za osobu a vyjde to na necelých 12 dolarů na noc. Až po několika takovýchto výletech jsme zjistili, že je možné  zakoupit si backcountry pass na jeden rok za 68 dolarů, což se rozhodně vyplatí. Bohužel na to nikdo ze zaměstnanců neupozorní. My jsme na to přišli náhodou až po několikáté návštěvě informačního střediska.

Ale teď už vzhůru za dobrodružstvím. Naše putování jsme museli rozdělit místo jednoho několikadenního treku na dva menší okruhy. První den přijíždíme k jezeru Barrier Lake, odtud půjdeme deset kilometrů přes hřeben Mc Conell, jehož nejvyšší bod se zvedá do 1800m.n.m.
Jedná se o oblast Kananasky, která je oblíbená, proto je většina zdejších treků  dobře vyznačená a udržovaná.

Kolem nás se s narůstající výškou otevírají pohledy na jezero a pohoří Rockies.

Cesta do prudkého kopce v tento horký den nás stála mnoho sil, a proto se staly zastávky na focení častější oblíbenou aktivitou, při které člověk mohl nabrat sil a popadnout dech.

Fotit bylo opravdu co. Kolem nás se rozléhá panenská příroda s neuvěřitelnými barvami a čím blíže  jsme k vrcholu hory, tím více se nám otevírá  okolní krajina.

Na skalnatém vrcholu vyhlídky s názvem Prairie View point konečně zaznívá pokyn k svačině a schváceni náročným výstupem po celkem nenáročné cestě, sedáme na okraj skalisek a ládujeme do sebe své svačinky. Nejsme sami, kdo se zajímá  o naše svačiny a během chvilky kolem nás krouží malý chipmánek, jehož frekvence a rychlost pohybu byla až neskutečná.

Tu byl tady, najednou se vyloupnul tady a pokaždé, když jsem se ho pokusil vyfotit, zbyla mi prázdná fotografie, nanejvýš s kouskem ocásku. Až po usilovném snažení se mi podařilo zachytit tuto tryskomyš. Musel jsem totiž mířit svůj fotoaparát před něj.  

Do kempu jsme dorazili kolem páté hodiny odpolední. Zjistili jsme, že toto údolí je přístupné též z druhé strany a silnice vede téměř do údolí. Díky tomu je tato destinace přístupnější rodinám s dětmi a méně outdoorovým jedincům, jejichž maximální dosah po vlastních je pár kilometrů.

Setkali jsme se zde s příjemnou rodinkou kanadských domorodců, jejichž životní styl vypovídal spíše o tom,  že žijí ve městě. Přesto si však si stanovili alespoň jednou za rok vyrazit do některého z lépe dostupných kempů uprostřed přírody a pokusit se přežít několik dní. Prý si pak člověk více cení toho, co má doma.
Jak je vidět na fotografii, vybavení na tyto dva dny nepodcenili. Na fotce vidíte rodiče, za nimiž po chvíli dosupěl i syn s dcerou, kteří měli nemenší batohy a nacpané igelitové tašky. Šestnáctiletá dcera byla na takovém výletě poprvé a bylo pěkné sledovat, jak se ji snaží tatínek trochu zasvětit do kempingového života. Ani si to neuvědomujeme, ale dnešní děti postrádají základní zručnosti a dovednosti, které díky moderním technologiím nikdy nepotřebovali použit. Této dívce činil problém smontovat vařič a otec jí musel ukázat i jak se škrtá sirkama. Poté, co dostala za úkol převařit vodu a rozhodla se ji převařovat v plastové misce, bylo jasné, že tato mladá slečna nikdy u plotny nestála a znalost přípravy pokrmů končí u pultu některého z fastfoodů. Tento víkend bude pro slečnu opravdu dlouhý. Oceňuji však snahu rodičů ukázat svým dětem jiné stránky života a také to, že svět nekončí za hranicí města.  Byla to příjemná rodinka a především s paní mámou jsme hezky pohovořili. Zavzpomínala na svá mladá léta, kdy s manželem chodili častěji do přírody než na hamburgery.

Po jídle a posezení s touto rodinkou jsme vyrazili s Káťou a Romanem na obhlídku okolí. Nevěřili byste, jak dokáže zabavit stavba lodiček a závodní dráhy v místním potoku. Byl to vyrovnaný souboj a překážky zhotovené pro naše plavidla byly opravdu náročné, a tak můžeme říci, že vítězné plavidlo bylo každé, které se dostalo do cíle. Bohužel jich nebylo mnoho. Po tomto vydařeném dni jsme zalehli pod širák a usnuli spánkem spravedlivých, hned jak se setmělo. Druhý den nás čekají hned dvě cesty. Cesta zpět k autu, jímž je třeba přejet ke Galatea treku a šestikilometrové příkré stoupání podél horské bystřiny  k jezeru Lillian, kde máme trávit další noc.

 

Druhý den nás provázelo opět slunné teplé počasí, takže první kontakt s jezerem Barrier jsme měli bez oblečení. Vrhli jsme se do této průzračné chladné vody jen to zasyčelo.

 

Kolem nás občas v dálce proplula kánoe, jejíž posádka s pobavením sledovala světélkující zadnice odvážných plavců.  

Při nástupu ke Galatea creek nás uvítala tato bariéra s výstrahou o pohybu medvěda v dané destinaci.Naštěstí se nevztahovala k naší cestě a mohli jsme klidně a legálně pokračovat. Jen jsem se tak zamýšlel, jestli ten Grizzly respektuje tyto bariéry a neopustí uzavřenou zónu směrem k nám. Ale nejspíš tady mají dobře vychované medvědy respektující zákazy a omezení, tím pádem můžeme být klidní.

 

Cesta k Lillian lake nás mírně přškvapila svojí náročností. Na mapě je to pouhých 6 km, ale když se podíváte na výškový rozdíl, je to přes 600 metrů. Navíc nás ještě rozhodila paní, která nám poté, co nás potkala uchvácené asi tak v polovině cesty, oznámila, že už jsme skoro tam, je to za zatáčkou. Aktivovali jsme tedy naše rezervy a v domnění, že už jsme tam, rozběhli jsme se k vytouženému cíli. Jak nepříjemné bylo zjištění, že se jednalo o pouhý vtip a my máme před sebou notný kus cesty.

Nakonec po kousnutí se, prolomení našich pocitů, že už nemůžeme a vyšlapání posledních výškových metrů,  se před námi  otevírá jezero Lillian.

Po utáboření a odlehčení našim zádům se vrháme na rozdělávání ohně a vaření pochutin. Neměli jsme vařič, takže pro nás byl oheň klíčový. Dřevo v okolí bylo však promočené takovým způsobem, že nás, a nejen nás, stálo mnoho úsílí rozdělat oheň a udržet ho. Většinou jsem pyšný na rozdělání ohně na maximálně tři zápalky (ještě z dob skautingu nutná dovednost). Tento den jsem však vypotřeboval téměř celou krabičku a už to vypadalo velice bledě. U vedlejšího ohniště měli podobný problém a chvíli to vypadalo, že soutěžíme, kdo rozdělá oheň první. Nakonec se nám podařilo zažehnout oheň součaně a k naší radosti se na něm dalo i vařit. Budeme mít teplou večeři..hurá!

Druhý den ráno vyrážíme za brzkých ranních hodinách k prvnímu ze dvou jezer, tedy Lower Galatea Lake. Zde nás doslova usadila krása a klid tohoto místa a  bez výčitek jsme změnili celodenní plány a rozhodli se více prozkoumat toto a sousedící jezero. Teplota vody se pohybovala kolem 9 stupňů, což nás přimělo osvěžit a očistit svá těla v této blankytné vodě.

Někteří jedinci hasili svoji žízeň přímo u břehu.

Je vidět, že zdroj vody je ledovcového rázu.



Po koupeli v takto studené vodě je příjemné opětovné navrácení na břeh. Celé tělo vám začne hořet a cítíte svěžest, která prostupuje každou zasaženou buňkou těla. 



Roman zpočátku sledoval moje a Káti počínání s neskrývaným nepochopením. ,,Mě tam nikdo nedostane, blázni."
Až po chvíli jsme ho přesvědčili alespoň ke smočení nohou. K tomu se naskytla  příležitost díky malému ostrůvku nedaleko od břehu. ,,Kabíku, vylez na ostrůvek a my ti uděláme novou profilovku!" Znělo popichování z mojí a Káti strany. Roman se po chvilce odporu nechal zlomit, sundal kalhoty, vykasal nohavičky boxerek a pustil se do dobývání ostrova.
Zrádnost průzračné vody je především ve zkreslené hloubce. Takže místa, která se jeví ze břehu jako mělká, byla nakonec poměrně hluboká...k nelibosti Romana.
Následující vývoj dobývání ostrova jsem zachytil na fotoaparát a ukážeme si Romanův boj pěkně postupně.

1) Roman vyráží na tento ostrůvek s představou, že mu voda bude sahat maximálně nad kolena.

2) Již po chvilce však začíná strácet naději a vzdává snahu zachránit si trenky.

3) Slavnostně dosahuje zmiňovaného ostrůvku s lehce namočeným trikem. 



4) Vychutnává si pocit vítěze, který dobyl olymp a překonal sám sebe.

5) A je na čase se vrátit. Studená voda je příčinou, že se mu moc zpět nechce a nejraději by zůstal na ostrůvku a pozoval fotografům do večera.

6) Ale je třeba se pohnout z místa, a tak se odhodlává a vrhá se do zrádných hlubin.

7) Bohužel zapomíná cestu, kudy vedly jeho původní kroky, takže nakonec mizí pod hladinou a na rozvířené hladině vody je vidět jen Kabíkovo čepice.

8) Nakonec vyhrál svůj boj a dostal se ve zdraví na břeh. Leč nitka na něm nezůstala suchá.

Po dalším stoupání nad jezera se dostáváme na místo, odkud  jsou obě Galatea Lake krásně vidět. Pózujeme fotoaparátu a notnou chvíli jen tak sedíme a hledíme do krajiny pod námi. Nad námi je už jen sníh a led, pod námi rozkvetlé pláně plné života.  

Toto místo je jedním  těch méně dostupných ale zato zde člověk potká sám sebe. Obrovská rozlehlé prostory plné života, skalisté hory kolem s časem poznamenanou tváří, modré nebe nad hlavou jehož barva se odráží v čisté vodě přírodních zásobáren. Tato místa patří k těm, kde by si člověk mohl sednout a týdny hledět kolem sebe...až by splynul s okolím.

Ale všechno jednou končí, něco nového začíná. A tak se i my loučíme s tímto místem, děkujeme za jeho pohostinnost a scházíme zpět do údolí.

 

Cestou ještě potkáváme tento strom jehož záměr odlišit se je patrný a je zajímavé, jak se zase vrátil k původnímu směru růstu a opětovně se spojil. Příroda je v tomto kraji mocná a člověk se nestačí divit. 

První noc v horách-Ribbon creek

Přátelé a kamarádi, dneska je deštivo a větrno, a tak se konečně dostavám k dopsání dalších zážitků. Cítím se zahanben, protože příspěvky, které jsem  psal naposled, jsou i dva měsíce staré. No, tak s chutí do toho  a půl restů je hotovo.

14. července vyrážíme na víkend za naší první společnou nocí venku v divočině. Skupinu "A" tvoří členové jako obvykle-Vostuda a Káťa. Jsme obohaceni o jednoho nového člena, Romana. Nedbáme výstrah o aktivitě medvědů, nenecháme se zastrašit ani vzteklými veverkami. Hrdinně kráčíme s batohy vstříc novým dobrodružstvím. Naším doprovodem jsou  kamarádi, Jana a Petr, kteří nás vyprovázejí kus cesty. Tvoří skupinu "B". Ta plánuje návrat do civilizace ještě téhož večera.(označení je čistě rozlišovací) Skupinu B trochu pozlobilo špatné počasí a přívalový déšť, což jim ulehčilo rozhodování, když jsme je přemlouvali, ať s námi zůstanou.

Cesta vedla podél úžasného koryta horské říčky s názvem Ribbon creek, tekoucí ze stejnojmeného jezera v horách.  Toto jezero bylo naším cílem.  Užíváme si scenérií, které dokáže matička příroda vytvořit a občas mě napadlo, že by bylo nejlepší foťák z oka nesundat a stále držet spoušť. Hustý smíšený les nám každou chvíli dokazuje, že je plný života a že v jeho stínu nalézá skrýš mnoho tvorů. Toho největšího nemůžeme vypudit z hlavy. Medvědů je kolem mnoho a představa, že se grizzly prochází v nočních hodinách kolem mého spacáku, mě zrovna nepovzbuzuje. Káždý si tím musí projít a zvyknout si. Pro svoji bezpečnost jsme udělali vše, co bylo možné a teď už nezbývá než věřit, že méďa nebude mít hlad.

Člověk musí dodržovat pravidla a uvědomovat si, že on je zde hostem, zatímco medvěd je tu doma. Proto je třeba  nedráždit ho jídlem zanechaným na přístupném místě u stanu a uklízet po sobě odpadky (což je samozřejmé všude i  bez medvědů). To vše je nutné bezpečně umísťovat do schránek k tomu připravených. Pokud však  nejsou k dispozici, je dobré to alespoň pověsit na strom. Medvědi se obecně lidem vyhýbají a ani není, čemu se divit. Když mohou, utečou dříve než je lidské oko spatří. Obliba turistiky bohužel roste, a tak jsou medvědi vytlačováni ze svých domovů a musejí si stále více  zvykat na přítomnost těch dvounohých tvorů, kteří chodí po lese s voňavými věcmi k snědku a dělají u toho ohromný rámus rolničkami.

Cestou zastavujeme na pěkném kameni vedle řeky a rozbalujeme si své svačinky, to pro případ, kdybychom potkali medvěda a on nás obral o naše jídlo, tak abychom měli alespoň plná bříška. S hrůzou zjišťujeme, že jsme zapomněli jídelní nástroje v podobě lžic a vidliček doma. Nedá se nic dělat. Protože je většina našeho jídla  určena ke konzumaci lžící,  pouštím se do výroby jedné dřevěné. Vedle našeho svačinového místa nacházím ideální kus dřeva a pouštím se do vyřezávání pod dozorem Romana, který nevěřícně kroutí hlavou. Na otázky typu: ,,Co to jako má být, k čemu to jako budem používat?" nereaguji a již se těším, jak s ní budu večer pojídat polévku.

Po několika hodinách chůze zeleným rájem se konečně dostáváme do tábořiště, kde strávíme dnešní noc. V rychlosti vybaluji plachtu a pouštíme se do stavby provizorního přístřešku. Stan zatím nemáme, takže dnešní noc budeme trávit pod širákem.

 První verze postaveného přístřešku měla jisté nedostatky, které se projevily především pod náporem přívalového deště, a tak jsem se po hodině  rozhodl přístřešek přestavět. Plachta o velikosti tři na tři metry nakonec poskytla dostatek prostoru a ochrany před deštěm pro tři lidi a jednoho plyšového medvěda.

Mezitím zbytek skupiny rozdělal veliký oheň a začali připravovat delikátní čínskou polívku. Již v tento okamžik se ukázalo, že moje snaha o vytvoření lžíce nebyla zbytečná. Nejen, že se s ní dalo míchat, ale též nabírat. Co vám budu povídat, není nad to, když člověk stojí v dešti u ohně a plní si břicho horkou polévkou a ještě k tomu vlastnoručně vyřezanou lžící. Kolem ohně jsme se otáčeli jak na rožni, poněvadž nás efektivně vysoušel. Bohužel vždy jen jednu stranu.  A tak když člověk začal pociťovat vlhko a chlad, otočil se. Dokonale vyuzení, avšak sušší, vyrážíme po večeři na obhlídku nedalekého vodopádu. Počasí se již umoudřilo a údolí se rozjasnilo.

    

Opouštíme lestnatý porost, stoupáme výše  a kolem nás se začínají otevírat suťoviskové a skalisté svahy. Při pohledu zpět se otevírá vyhlídka na údolí, jehož centrem protéká Ribbon Creek.

Dorážíme k vodopádu, který se nachází několik minut chůze od našeho tábořiště. Nestačí nám to a chystáme se jít dál. Najít tak malý vodopád a moci si dát sprchu po tomto dlouhém dni.Už jsme zapomněli na to, že jsme se ještě před chvílí nedobrovolně sprchovali na dešti. 

Nakonec takové místo nacházíme. Je to, jako by naši prosbu lesní skřítci vyslyšeli a dovedli nás na svoji zahrádku. Voda v řece má sice jen 3,5 stupně, ale to nás neodrazuje a vrháme se do krásných průhledných tůněk. Tato teplota však není na dlouhé cachtání a mohu vám říci, že 4 vteřiny trávené pod hladinou mi připadaly jako 40 minut. Výhoda takto studené vody je ta, že už nestudí...ale pálí.
Roman z povzdálí kroutí hlavou a říká si, "copak to je za blázny?" Ale studená voda je zdravá, lečebná a rozhodně je dobrá proti trudomyslnosti a jiným neduhům.

Po řádném omytí našich těl se vracíme zpět do tábořiště, kde se u velkého táboráku se sešla skupina převážně již starších Kanaďanů. Po chvilce rozprav zjišťuji, že to jsou skautští roveři, tím pádem moji bratři a sestry. Probíráme ožehavá témata, zjišťujeme, jaké jsou šance, že nás v noci navštíví medvěd a s radostí posloucháme konejšivé hlasy těchto skautíků, jež tvrdí, že tu medvědů zrovna moc není. Dozvěděli jsme se též zajímavou informaci o takzvané medvědí podmínce " třikrát a dost". Údajně  pokud medvěd
zavítá do něketrých více frekventovaných oblastí, je polapen a odvezen na odlehlé místo, kde je ponechán. Pokud se vrátí, situace se opakuje. Toto se stane třikrát,  pak je chudák medvěd zastřelen pro nebezpečnost. Na moji připomínku:  ,,Ale vždyť on je tady doma, proč ho tedy vyhánět?" jen krčí rameny. Je nebezpečný pro lidi a kde jsou lidi, tam nemůže být mědvěd.

Vezměte si chudáka starého medvěda, který se na stará kolena  rozhodne navštívit své rodného údolí a zavzpomínat si na maminčino doupě. Ten chudák netuší, že za posledních několik let zde vyrostlo lidské doupě a půda byla zabraná dvounožci.  A najednou se na něj sesypou strážci parku, naloží ho do náklaďáku a odvezou neznámo kam. Pokaždé, když se o to pokusí, situace se opakuje. A pak ho zastřelí. Trošku mě to rozhořčilo,ale nakonec jsme přešli na jinou konverzaci a na toto se zapomnělo.
Je pravda, že medvědi, kteří se naučí hledat potravu u lidí, jsou nebezpeční a je třeba je to odnaučit. Ale možná by postačilo nechat jim jejich prostor a tolik se nerozpínat.


A pak přišla noc, tma a signál pro všechno živé vyrazit do lesa, šumovat a hledat potravu. Uklidili jsme všechno jídlo, pastu,  pití, vše, co by mohlo medvěda přilákat  do bearboxu a ulehli do spacáků pod naši plachtu. Kolem nás se až nyní ukázalo jak živý je les. Za každým stromkem to praská, tu něco pískne, tam něco chrochtne. Těžko říct, jestli jsou to ostatní obyvatelé kempu, nebo nějaká zvěř. Po chvilce ležení na zádech a poslouchání toho života kolem si uvědomuji, že mám v batohu pod hlavou repelent v krému, který příjemně voní, a tudíž by to mohla být delikatesa a lákadlo pro méďu. A tak nic neriskuji a nesu ten krém také do železné bedny na uskladnění jídla. Cestou mě neuvěřitelně žerou komáři, a tak si patlám krém na obličej a radostně sleduji, jak zabírá proti komárům. Až teprve, když zavírám bear box, tluču se do hlavy. To už jsem mohl nechat ten krém v batohu. Teď voním na sto honů a jsem jak chodící pozvánka na raut. Vracím se zpět do našeho přístřešku, kde jsem si vyslechl  rýpavé poznámky a výčitky kvůli tomu, že voním jak primadona. "Teda to je síla, je to cítit na metry. No to by musel mít medvěd pořádnou rýmu, aby tohle necítil. "
Opět zaléhám a hlavou se mi honí myšlenky, co asi budu dělat, až si mě přijde medvěd posvačit. Vzpomínám si na historku od jednoho lezce v Yosemitském údolí, který se na noc namazal niveou. K ránu se vzbudil pod náporem jazyka velkého huňatého medvěda, který se rozhodl tu voňavou věc slízat. Taková líbačka s medvědem poránu by mi asi dala.
Celou noc jsem se díky tomuto krému budil v pravidelných půlhodinových intervalech, až jsem měl pocit, že jsem skoro nespal. Však nejen já, ale i Káťa. Jedinej Roman si spokojeně pochrupoval, což mě občas vyděsilo, domníval jsem se, že jde medvěd.
Ráno jsme sbalili věci a vyrazili o 400 m výškových dál k jezeru Ribbon. Připojila se k nám Zea, indická Kanaďanka, která patřila do skupiny skautíků od táborového ohně. Příjemně jsme si popovídali a nabídla nám, že nás odveze zpět do Calgary, což jsme brali všema deseti. Něměli jsme totiž doposud zajištěný odvoz zpět a stopem, jak jsme původně plánovali, by to v tomto dešti bylo náročné.

Cesta s námi se však této příjemné Indce málem stala osudnou. Jedna část vedla přes skalnatou stěnu, kde místní turistický oddíl natloukl do skály řetězy a vytvořil něco jako feratu. Cesta nahoru šla, ale cestou zpět, za mírného deště,  Zeae uklouzla noha a svezla se po břiše až na cestu pod skálou. Naštěstí to skončilo jen roztrženou bundou a mírnými odřeninkami.

Odřeninky jsme ošetřili a vyrazili  zpět na parkoviště několilkahodinovým trekem napříč voňavým lesem. Cestou čím více jsme se blížili k parkovišti, tím více pršelo. Na parkovišti jsme byli všichni dokonale promočení až na kůži. Promočení, ale spokojení. Strávili jsme víkend v úžasném prostředí, s úžasnýma lidma a medvědama, kteří nemají rádi niveu.

Na závěr jedno srdíčko všem, kteří ho zrovna potřebují.

Cestovatelé, sdílejme

Stále častěji dostávám maily, ve kterých nacházím dotazy týkající se vycestování odněkud někam a jsem za ně rád. Vidím, že Vostudovy stránky občas někomu vypomohou, někoho inspirují a nebo ho jen pobaví a donutí se zamyslet. V dnešní době je nejdůležitější sdílet zkušenosti, a tak jsem se rozhodl udělat takový malý soupis postřehů, které se týkají Kanady. Jsem tu teprve třetí měsíc, takže nečekejte, že  vám tady rozepíšeme, co, jak a kam za něčím novým a nepoznaným. Zaměřím se spíš na informace o příjezdu a záležitosti, které se ho týkají. To objevování krás je už na každém z nás už proto, že každý vidíme krásu někde jinde.
V čem však krásu nevidí nikdo z nás, na čem se asi shodneme, to je příprava na dlouhodobý odjezd a balení. Prošel jsem si tím již  několikrát a pokaždé jsem z toho onemocněl...
Prvím krokem ještě před balením je okamžik rozhodnutí se. Znám mnoho lidí, kteří by chtěli, ale nedostatek odvahy jim to nedovolí. Důvody, proč nikam nejet, najdou pak snadno. Ale důvody proč odjet? Já osobně beru odjezd do jiného kraje jako možnost posunout se o kus dál. Aniž si to člověk uvědomí, učí se spoustě novým věcem, poznává odlišný kraj, zvyky lidí a hlavně se učí učí toleranci.
Nejdůležitějším poznáním potom je to, že ač jsme navenek  rozdílní a projevujeme se jinak, uvnitř  nás žene všechny stejná síla a když překonáme vnější skořápku, jsme až překvapeni tou podobností, krásou, jednoduchostí a spřízněností. Jsme prostě jedna velká rodina, jsme občané této planety :). Tohle když si člověk uvědomí, zbaví se alespoň částečně strachu z neznáma, protože ví, že všude, kde žijí lidé, je jeho rodina.
Další věc, z níž máme obavy, je jazyková bariéra. Bojíme se, že domluva v dané destinaci nebude fungovat, neumíme jejich jazyk a budeme ztraceni. To je jen další ze strašáků, jenž se nás snaží udržet dál od poznání. Již z předešlého argumentu o tom, že jsme všichni jedna rodina, věřte, dorozumíte se. Ba dokonce to pro vás bude mnohem intenzivnější. Samozřejmě to nebude lehké, ale o to budete potom hrdější na svůj čin. Vidím kolem sebe mnoho takto odvážných jedinců, kteří se do toho vrhli po hlavě a díky vůli to dokázali a dokazují. Před nimi se skláním a smekám. Je to mnohem větší práce a sáhnete si na dno svých sil, ale jak se říká: ,,Když jste na dně, nezoufejte, konečně se máte od čeho odrazit."
Když už překonáte strachy z neznáma a ze změny a rozhodnete se, pak je třeba začít jednat.
K odjezdu do  Kanady  musíte jako první  zajistit víza. Internet je plný informací k tomuto tématu, tak není třeba se o tom tady rozepisovat.
Na základě své zkušenosti  bych rád zmínil  těchto několik záležitostí.

Pojištění:

Pojištění je docela prekérka. Pozor na pojištění přes intenet a výhodné dlouhodobé pojištění zapakatel. Dají se sehnat výhodné pojistky na celý rok za 6000,- Kč, ale pacholci v pojišťovnách nějak zapomínají k pojištění poznamenat, že je platné pouze tři měsíce a poté že se musí klient vrátit do ČR a opětovně vyjet. To se dá v případě Evropské unie, kde nikdo nedokáže, kdy jsi odjel a jestli ses vrátil po třech měsících. V případě Kanady se však přepravujte letecky, s čímž souvisí razítko v pasu, takže v okamžiku nějaké škodné události, která se stane po třech měsících, vám pojištovna dá červenou, že jste nedodrželi podmínky.
Patal jsem se na to přímo u přepážky a bohužel i samotní zaměstnanci (u Generali) mi tvrdili, že to tak není.  Až po chvilce dobře mířených otázek a pošťourání se v tom kápli božskou. Oni totiž ústně řeknou, že to je v pohodě a že to platí, a pak když je problém, zjistíte, že to nemáte písemně a že se vám vysmějou. Proto raději ověřujte pojištění z více zdrojů ať, jak je v dnešní době oblíbené, neplatíte peníze a nakonec se dozvíte, že utrácíte zbytečně.

Mezinárodní řidičák a IDL
Jistě všichni znáte tu naši krásnou knížečku, již vám vydají na dopravním inspektorátu s kulatým razítkem a nápisem International permis de condure. Bohužel tento náš český mezinárodní řidičák je poněkud předpotopní a většina úředníků se vám vysměje, když jim tento kus papíru předáte. Otázky jako ,,co to je? co je datum vydání? do kdy to má platnost?" a tak dále jsou dosti časté. Tady v Kanadě ani ne od policie jako od pojišťováků - to když chcete pojistit auto a oni vás požádají o řidičák. Jeden z pojišťováků mě odmítnul, protože si myslel, že můj řidičák byl vydaný v r. 1946, což je datum na přední straně této knížky. A vysvětlete mu, že tam v češtině píší: Podle Genevské úmluvy z roku 1946.  S řidičákem jsem tu měl vůbec prekérku i kvůli tomu, že platí už jen jeden rok a já si ho v ČR nestihl obnovit. V Kongu a v Indii to bylo každému jedno, ale tady v Kanadě, jsou pojišťováci dobře informovaní, že platnost řidičáku je jeden rok od vydání.
Doporučuji si tedy udělat nový před odjezdem a ještě více doporučuji zařídit si tento řidičák:
http://drivinglicence.org/licence/price_en.phtml
Za pár babek si můžete odkudkoliv ze světa udělat tento dokument, který má všechny náležitosti, je hezky barevný a úředníkům se líbí. Nemá tedy kulaté razítko dopravního inspektorátu ČR, ale líbí se především proto, že je celý v angličtině a jsou zde uvedené též věci jako barva očí, výška, váha. Poslali mi to doporučeně na adresu do Calgary a musím říct, že tu kartičku tady používám všude. Pas s sebou totiž nenosíte, český řidičák nikdo nebere a čím jiným se prokazovat...?
Jen pozor na to, že je možné si tento řidičák nechat vystavit i na delší dobu než na jeden rok. To však nedoporučuji. Uředníci jsou informovaní o tom, že mezinárodní řidičák je pouze  na jeden rok...více je nezajímá a nepotřebují to vědět. V okamžiku, kdy jim dáte IDL s platností na delší dobu, začnou v tom rýpat a ještě by se mohlo stát, že ho nakonec neuznají.

 Práce
Po městě najdete mnoho inzertních novin nabízejících práci, na internetu je toho také dost. Na stránkách www.Craiglist.ca a www.kijiji.ca  se dá nalézt kromě nabídek práce též mnoho dalšího. Zdá se, že se zde v Kanadě všechno točí kolem těchto webů. Abyste mohli začít pracovat, potřebujete zažádat o takzvanou SIN kartu, což je číslo sociálního pojištění, na které vám budou strhávat daně. Každý zaměstnavatel požaduje toto číslo  a legálně bez něj pracovat nemůžete. V Calgary to vyřídíte na tomto úřadě: http://www.servicecanada.gc.ca/cgi-bin/sc-dsp.cgi?rc=4802&ln=eng
Bude to vaše druhé setkání s úředníkem (První je in migrační na letišti). Ale žádné obavy. Deset minut vyplňování papírku. Chtějí znát jméno matky a otce,  vaše bydliště a tak dál. Na závěr vám řeknou vaše číslo...a je z vás oficiálně Kanaďan. Je třeba si s sebou přinést adresu, kde přebýváte v Calgary,  kam vám pošlou poštou kartičku. Pokuď takové místo nemáte, určitě zde budete mít někoho známého, na jehož adresu to budete moci poslat a nebo prostě uvedete adresu třeba hostelu.

Ubytování a nájmy
O ubytování jsem už na blogu psal, dočtete se, jaké jsme s ním měli trable. Leze to do peněz.
Proto pokud mohu doporučit, koukněte na tyto stránky před tím, než se sem vydáte a pokuste se sehnat ubytování již v předstihu.
Dobré stránky jsou Couchsurfing.com Zde se zaregistrujete a můžete využívat noclehů po celém světě u lidí - cestovatelů, kteří jsou právě doma a vědí, jak je příjemné na cestách získat na pár dní azyl. Stejně tak vy, když se zde zaregistrujete, můžete nabídnout své ubytovací kapacity jiným lidem. Přes tento web obdržíte žádost o ubytování a můžete si daného cestovatele prověřit, ať už z referencí předchozích lidí, kteří ho ubytovali, tak z jeho vlastního profilu. Využili jsme tohoto systému na Novém Zélandu a musím říci, že to je výborná věc. Lidé lidem a většinou zadarmo. Jednou nabídnete pomoc, podruhé obdržíte pomoc na cestě. Tak by to mělo fungovat.
Levné ubytování se dá též sehnat na  https://cs.airbnb.com/ Zde už se jedná o stránky, kde lidé nabízejí své prostory za mírný poplatek.  Při porovnání s ceny hostelu a hotelu je to zapakatel.
Pamatujte, že v době Stempeade jsou ceny veškerého ubytování dvojnásobné až trojnásobné. Normální nájem neseženete.Všichni se snaží využít každého plácku a pronajmout ho...Celá Alberta se sjede do Calgary.
V průměru se zde dá sehnat pokoj s koupelnou a kuchyní za 700 dolarů pro dva a 400 pro jednoho na měsíc. Záleží hodně na tom, jak hledáte a jaké máte štěstí. ;)

Pořízení auta
Bez téhle krabičky na kolečkách se zde budete asi těžko pohybovat. Kanada je sice vyspělá země, ale veřejná doprava je tu hodně zaostalá a drahá. Proto peníze, které byste měli nasypat do dopravních podniků, raději dejte do samohybu. Auto se zde dá koupit od 1000 dolarů  výše. Dobré auto seženete i od 2500, ale zase záleží hodně na štěstí. Jednou je auto za 1200 skvělý kauf a podruhé auto za 4000 křáp, který se pořád sype. Koupě auta je zde velice snadnou zaležitostí, najdete inzerát, vyberete auto, zaplatíte a podepíšete Bill of sale (http://www.servicealberta.gov.ab.ca/pdf/mv/billofsalereg3126.pdf).
S tímto dokumentem dojdete na některou z pojišťoven (kde potřebujete platný řidičák), zaplatíte pojištění za auto a s tímto pojištěním jdete na dopravní kancelář, kde vám vydají na základě pojištění značku pro vaše auto.Za značku zaplatíte 90 lolarů a pojištění stojí v průměru kolem 160 dolarů měsíčně. Benzín tady v Kanadě stojí kolem 1,2 dolaru.

Oblečení a věci sebou
S oblečením to nepřehánějte. Šetřete místo třeba na demižonek slivovice. Ta se může hodit.
 Jsou tu obchody zvané Value village, kde se dá nakoupit oblečení všeho druhu sice použité, ale ve velmi dobrém stavu. Ceny kalhot, triček a bund se pohybují mezi 5- 14 dolary. Ve Value village se dají též pořídit věci jako nábytek, vybavení domácnosti a další vybavení. Je to obdobné jako recyklační centrum  na Novém Zélandu. Lidé sem nosí věci, které se jim doma válejí a oni už je nepotřebují. Často to bývají nové věci nebo jen jednou či dvakrát použité. Sáhněme do vlastního svědomí, kolik takových věcí leží hluboko v našem šuplíku... Zde do Value village to předají, oni to zde roztřídí a prodají. Výtěžek jde poté na sociálně slabší a bezdomovce.


Pár slov závěrem...co dodat... už mě nic nenapadá, snad jen odvahu a chuť. Pokud máte vlastní zkušenosti a připomínky, budu rád, když se o ně podělíte v komentáři tohoto příspěvku. Přeci jen to může pomoci někomu ulehčit cestu i rozhodování.  Lidi mají totiž mnoho zkušeností, ale tím, že je nesdílí, jako by je neměli. A tak to napravme ;) A nemusí se jednat jen o Kanadu. Předem díky:).

Když při školení jde o život

Mnozí jste si nemohli nevšimnout, že práce, kterou vykonávám, vyžaduje kromě jistého druhu popření přirozeného strachu z výšek  též znalosti základních bezpečnostních pravidel, díky kterým minimalizujete riziko. Nějaké zkušenosti z práce ve výškách již mám, ale dnešní doba funguje jinak. Na vše musíte mít papír, jímž prokazujete, že jste řádně zaškolen, a tudíž v bezpečí. Paradoxně to není kvůli vaší bezpečnosti, ale kvůli bezpečnosti firmy, pro kterou děláte. Pokud se vám něco stane, jsou z obliga. A tak i mě s dalšími třemi kolegy poslali na školení bezpečnosti práce ve výškách. Kromě toho, že jsme se učili  paragrafy a vyhlášky, nás zde čekal i praktický nácvik záchrany a sebezáchrany, což může rozšířit mé obzory. A rozšiřování obzorů se nikdy nebráním.
Jak však bývá zvykem mého šéfa, informuje mě o podobných věcech pozdě, někdy dokonce vůbec, jak se stalo i v tomto případě. V půl sedmé ráno mě budí telefon. Rozespale se ho snažím vypnout a teprve po chvíli si uvědomuji, že to není budík, nýbrž volání. Konečně nacházím správný knoflík na přijmutí telefonátu. V telefonu se ozývá James: ,,Ahoj Štěpáne, co děláš?" Trvá mi to několik vteřin než si uvědomím, co jsem vlastně dělal. ,,Spím," odpovídám. ,,Tak se obleč, za 10 minut tě naberu. Za půl hodiny začíná kurz." Ani se neptám, co je to za kurz, pokládám telefon a jdu opláchnout svoji ospalou tvář do koupelny.
Za 15 minut již sedím v Jamesově autě a dostávám nové informace o tom, kam vlastně jedeme. ,,Zapomněl jsem ti to říct. Je to dvoudenní a začínáme každý den v sedm." Cestou nabíráme ještě další mé kolegy.  Přijíždíme do velkého lezeckého centra, kde na nás již čeká instruktor. Úvodní seznamovací řeči máme za sebou a dostáváme skripta, podle kterých údajně pojedeme. Na závěr kurzu budeme psát test. Výborně...jsem tu nepřipraven, v brožuře přede mnou je spousta nových slov, kterým pořádně nerozumím a ještě na to budu psát test...To to pěkně začíná. Naštěstí zjištuji, že se moje nedostatky v slovní zásobě  vykompenzují praktickými znalostmi.  Hned na úvod se mohu pochlubit znalostí několika uzlů, které znám z lezení a při práci ve výškách se bez nich neobejdete. Jak zjišťuji, moji kolegové se bez nich doteď obešli, což mě dost překvapilo. V kurzu jsme se, k mému zklamání, učili všechno pěkně od začátku. Nu ale co, opakování je matka moudrosti a alespoň si ujasním slovní zásobu. Když jsme konečně překonali seznamování s uzly a materiálem, zazněla věta:  ,,A jdeme si to zkusit." Zavírám učebnici a beru si sedák, který máme jako pracovní. Náš instruktor ho bere do ruky a s údivem si ho prohlíží. ,,Tyhle sedáky používáte? Myslel jsem, že jsou určeny pro práci na žebříku. Tak do toho bych nechtěl spadnout." A měl pravdu. Od firmy jsme dostali nejlevnější celotělový sedák. Ten má snad jedinou výhodu - na těle ho pomalu necítíte.
,,Zkusíte si to v těchhle a pak vám půjčím pořádné. Ať máte srovnání."
 Pracovní sedáky, které jsme dostali, mají jen jedno centrální oko, do kterého zapínáte karabinu s tlumičem pádu. Toto oko je na vašich zádech a když se poprvé odhodlávám ke kroku do prázdna, abych se pověsil do sedáku, chvilku mi to trvá. Přeci jen nevidíte za sebou to lano, které vám brání v pádu. A už visím. Připadal jsem si jak pytel brambor,  který se houpe v průvanu. Pracovní sedák, nazývejme ho "Basic", se po zatížení stáhne a doslova vás začíná rozmačkávat. Již po několika vteřinách se cítím dost nepohodlně a vnímám, jak mi zaškrcuje přítok krve do nohou. Nechtěl bych do toho spadnout někde v 30tém patře. Šplhám zpět, odvazuji se, měním sedák za "Profi". Změna je patrná už při navazování. Je takzvaně pětibodový, tudíž nemá jen jedno oko,ale ok hned pět. Navážu se a již se houpu pod stropem. Je to jak sedět v křesle. Výhody kvalitního sedáku zjišťuji několik hodin na to, kdy již trénujeme sebezáchranu pomocí prusíkovací metody šplhání po laně. Před tím než přejdu k této pro mě velmi intenzivní události, seznámím vás drobet s partou kolegů, se kterými tyto radosti sdílím. Za zmínku stojí Dave a Brayen.

Brayen sedí a rozdýchává kocovinu

Předchozí den byl výplatní, což pro tyto dva klučiny to znamená divokou bujarou noc v baru. Jeden šel spát ve 4h ráno a druhý se probudil v 7h na korbě náklaďáku zaparkovaného několik bloků od hospody, kde řádili. Je zřejmé, že kocovina a lezecký kurz nejdou dohromady. Oba jmenovaní většinu dne posedávali a pospávali v rozích. Pokaždé, když je instruktor vyzval,  aby něco předvedli, následovala smršť výmluv a námitek. Když se nakonec přivázali k lanu a začali šplhat po něm šplhat, provázelo jejich výkon hlasité krkání a prdění...Každý z nás zažil nějakou kocovinku, a tak si dokážete živě představit, jaké jsme si užívali nejen zvukové, ale též čichové efekty.





 Šplhem vpřed...

A jsem zase na  řadě. Na moje přání mi instruktor povolil okusit si šplhání s basic sedáky, které používáme v práci. Jelikož nemají oka, kam lze zavázat prusíky, které použijete pro šplh, musí člověk improvizovat. A to se mi ten den stalo osudným. Instruktor mi dal svolení a chvíli mě sledoval. Brayen s Davem polehávali opodál a byli rádi, že jsem ho zaměstnal a oni že nemusí nic dělat. Po chvíli se instruktor zvedá a oznamuje, že si musí odskočit na toaletu. Ať dál pokračuji. Murphyho zákony jsou v tomto směru neopomenutelné. Pokud se vám něco má stát, pak určitě v době,  kdy je váš dozor na toaletě.  A taky že jo. Jen co zašel za roh, praskla plastová spona na mém levném sedáku. Tato spona má zabránit posunu hrudního popruhu směrem nahoru ke krku. Jelikož sedák nemá vpředu oko pro uvazování, musel jsem navázat prusík na kšandy sedáku tím, že jsem kšandy spojil v oblasti mezi břichem a hrudníkem pod zmiňovanou sponou. Prusík mi takto uvázaný držel, alespoň prvních pár kroků.   Pak se náhle začal po kšandách sunout směrem vzhůru. Zde ho měla zastavit zmiňovaná spona. Ale nestalo se. Spona vystřelila pryč a prusík mi vyjel nahoru až ke krku. Netrvalo dlouho a kšandy se stáhly kolem mého krku. Začal jsem třepotat nožičkama jako večerníček a snažil jsem se dostat nohama na jednu z traverz konstrukce haly. Dva a půl metru nad zemí chroptím a kopu nažičkama ve snaze zachytit nohou traverzu a přitáhnout se k ní. Zpovzdálí slyším hlasy mých dvou kolegů, kteří stále bojují s opičkou za krkem, což se podepisuje i na jejich bystrosti.
,,Hele, Dave, co to dělá? Tohle jsme se neučili. Hej, Štěpáne, potřebuješ pomoc?" Odpovědí je mu jen mé chroptění. Bohužel se mi popruh stále více stahuje. Dave na to reaguje: ,,By si řekl, ne?..Kdyby potřeboval pomoct." A je rád, že sedí. Naštěstí se mi noha dostala na traverzu a přitahuji se k ní. Stoupám si na ni, přičemž rukama držím prusík u krku, aby se nestáhl úplně. Stojím na nohách a lehce uvolňuji sevření. Bohužel je traverza sešikmená, a tak po chvilce ztrácím balanc a opět se vracím do té neveselé houpačky, kterou jsem si připravil. Jak sklouzávám, tak se ještě roztáčím a kromě houpání ze strany na stranu se ještě točím jak na řetízáku. Je to jak velmi nepovedená pouťová atrakce... ,,Hele, Štěpán vypadá, že má seriózní trable," konstatuje Dave a stále mě sleduje ze sedu. Vypadá to, že přemlouvá svůj žaludek, aby mu dovolil pohyb navíc a mohl se zvednout. Brayen  už stojí pode mnou a opakuje svoji otázku, jestli potřebuji help. Z mého zasýpění mu dochází, že asi jo a snaží se mi odtlačit nohy zpět k traverze. Alespoň zastavuje to nenesitelné točení. Začalo se mi z toho dělat špatně,  kdybych neměl krk staženej, kdo ví, jestli by to můj žaludek nedal najevo.
Nakonec se za pomoci obou  dostávám na traverzu, pevně se jí chytám a pomalu slézám dolů. Když stojím konečně oběma nohama pevně na zemi, přichází instruktor. Kluci mu hned popisují, jaké jsem měl trable a že jsme měli horké chvilky. Krčí jen rameny a konstatuje: ,,Jo, s tímhle sedákem bych nelezl ani na žebřík." Svlékám ten sedák a jsem rád, že už ho na sebe nemusím ten den brát.

Hlavním přínosem tohoto kurzu bylo, že jsem neotálel a hned následující týden koupil profi sedák...přeci jen bych nerad něco podobného opakoval. V tomto směru jde úspora stranou.

Další normální pracovní den ve městě

Dneska ráno jsem si lehce přivstal. Naši přátelé Petr s Jančou v tento den opouští Calgary a my se stěhujeme (už popáté), tentokrát do jejich pokoje. Nazval bych to operací "Kulový blesk", kterou naplánovala naše bytná a ač je normální pracovní den, požadovala po nás, abychom se přestěhovali ze starého do nového pokoje do 9ti hodin ráno.
Toto ráno vypadalo následovně: Petr s Jančou věci z pokoje vynášeli a já je do pokoje nanášel. Občas to vypadalo, že si vzájemně nosíme ty věci zpět, jak to nebralo konce. Ale nakonec se zadařilo a akorát s klepnutím dveří právě příchozí domovnice jsem zavřel náš starý, kompletně prázdný pokoj. Začínáme řešit papíry, smlouvu a peníze. Vše jsem měl samozřejmě připraveno den předem. Bohužel však po transportu do nového pokoje netuším, kam se to vše podělo. A tak ve zmatku rozhazuji zabalené tašky a hledám. Do toho ještě přijíždí můj šéf, který mi oznamuje, že dnes jedu poprvé na swingstage mrakodrapu v centru města jedné nejmenované petrolejové společnosti a že jsme tam měli být před půl hodinou. Mé věci jsou zatím ještě na jiném baráku, a tak improvizujeme. Času je málo. Nakonec úspěšně nacházím dokumenty, vyřizuji formality s paní bytnou a sedám k šéfovi do auta.
Přátelé, jestli jste někdy byli mýt okna v mrakodrapu této nejmenované společnosti, tak následující pasáž přeskočte. Ti, co to nezažili, si mohou počíst o tom, jak  takový povedený den vypadá.
Tento jednatřicet pater vysoký věžák působí zvenčí  zámožně a je vidět, že si usídlená společnost dbá na image. Přijíždíme do garáže a vykládáme potřebné věci. Vrátný nás zapisuje do registru a upozorňuje, že zde můžeme parkovat jen 20 minut. Následně nás posílá do přízemí k bezpečonostní přepážce, kde se máme zaregistrovat a kde dostaneme čipovou kartu, jíž je třeba pro pohyb po budově. Po patnácti minutách telefonátů a domlouvání se security chlapíkama dostáváme konečně do ruky svazek karet a jeden klíč. Jeďte do třicátého patra  zapsat se k údržbě. Vyjíždíme tedy výtahem do třicátého patra. Zde se nás ujímá hlavní údržbář. Podepisujeme několik papírů o tom, že jsme byli seznámeni s BZP a dalšími směrnicemi. Po úspěšném zapsání ve třicátém patře nás posílají do patra číslo 29 na recepci společnosti. To už začínám být poněkud nervózní, protože uplynula hodina a půl a já jsem ještě stále neviděl střechu. Přijíždíme do patra 29. Dvě pohledné sekretářky na nás koukají s otevřenou pusou a zpočátku nevědí, co po nich chceme. Nakonec po několika telefonátech dostáváme souhlas s pohybem po areálu 29.-31. patra. Jedna z karet, kterou jsme obdrželi a která by nám měla  umožnit pohyb po této oblasti, je však neplatná. ,,Musíte jet zpět do přízemí a vrátit jim tuto kartu. Je už dávno propadlá. " Naštěstí vzápětí rovnou od nich dostáváme kartu novou, která nás autorizuje k bytí na těchto podlažích. Poté, co jsem podepsal další papír, nabrali jsme i s hlavním údržbářem směr  střecha.
James mezitím sjíždí dolů do garáží, kde pan hlídač už nervózně klepe prsty na kapotu vozu. ,,Měl jste tu být za 20 minut a zatím uplynula hodina a půl. Myslíte, že jsem tu pro srandu? Blokujete nám místo!" Rozčiluje se pán, zatímco za ním se rozléhá několik volných parkovacích míst nákladního doku. Já se zatím dostal společně s hlavním údržbářem na střechu. Konečně.
Provádí mě kolem, ukazuje, co se kde nalézá, a mezitím mi volá James, že na mě čekají další dva pracanti, ať je naberu dole, že on odjíždí. S několika kartama kolem krku a s důležitostí takto označeného jedince sjíždím do nákladního doku, kde potkávám další dva parťáky. Měli by podle předpisů projít tím samým procesem jako já s Jamesem na začátku, ale raději obcházíme pravidla a jdeme rovnou do 31. patra začít připravovat pracovní náčiní. Nemám nervy na další hodinu a půl papírování...a čipové karty už mám na krku.
Připravujeme věci, když tu náhle Weidovi zvoní telefon. Volá mu pán z garáže. Weid totiž zaparkoval též v nakládacím doku a pán mu soptí do telefonu, že parkovat tam může je dvacet minut. Jede tedy dolů a my - já s druhým kolegou - zahajujeme mycí proces prozatím na střešních oknech tohoto mrakodrapu. Weid po půl hodině přichází a konečně se můžeme pořádně opřít do práce. Tento den nám však není přáno. ,,Ding, ding, ding"...začne se ozývat celou budovou. Koukám na Weida a ptám se ho, jestli tady takhle oznamujou  dobu oběda. ,,Ne, to je požární alarm, ale je to jen cvičení." Náhle dingdání ustává  a do reproduktoru na chodbě začne mluvit nějaký pán klidným hlasem: ,,Pozor, pozor. Byl nahlášen požár ve druhém patře. Patro jedna, dva a tři nechť urychleně opustí budovu. Koukám na Weida. ,,To asi nebude cvičení...". V klidu pokračujem. ,,Dingdání" stále neustává. V intervalech několika minut se znovu a znovu  ozývá mužský hlas, který informuje o požáru. Asi po pěti minutách nastane změna. ,,Pozor, pozor! Byl nahlášen požár v druhém patře. Všechna patra nechť okamžitě opustí budovu. Nepoužívejte výtah. K sestupu použijte požární schodiště." ,,Tak to už asi nebude sranda, co? " ptám se Weida. Vycházím do chodby a zjišťji že celé patro je již evakuované. Hm, tak jsme tu sami. Už vidím ty palcové titulky v novinách...,,Myči oken uhořeli v mrakodrapu. " Koukáme na sebe. Když se člověk ocitne na  místě, kde se to většinou mihotá lidmi a najednou je tu sám, padne na něj jistý druh strachu, zoufalství a samoty. V hlavě jsem si promítal záběry z filmu skleněné peklo a říkal jsem si: ,, Jestlipak se najde nějaký hrdina, co nás zachrání?"
 ,,Dobře, tak mizíme," rozhoduje nakonec Weid jakožto služebně nejstarší. Rozbíháme se směrem k výtahům. Jsou blokované. Nedá se nic dělat, musíme po schodech. Otvíráme dveře na požární schodiště a o patro níž vrážíme do zad lidí v oranžových vestách. Ti uzavírají prchající dav lidí a jejich úkolem je kontrolovat jednotlivá patra, přesvědčit se, že jsou prázdná. Na balkony však zapomněli a nám nic neřekli. Pěkně děkujem.,,Kde jste se tu vzali?" vrhají na nás nechápavé pohledy. Weid bystře odpovída: ,,Jsme na zdravotní procházce." Koukám mezerou požárního schodiště dolů, kde vidím dalších 26 podlaží, která máme ještě před sebou. Podle množství rukou na zábradlí soudím, že je pod námi fronta tak pěti set lidí. Podle toho se i odvíjí rychlost prchání. Ruce na prsa a co schod to půl minuty čekání. ,,Takhle se prchá, Jasánek..." vzpomínám si na starý český film a scénu s prcháním. Během příštích patnácti minut se dostáváme konečně za polovinu a míjíme patnácté patro. Teplota v úzké chodbě požárního schodiště stoupá. Vzduch začíná být nedýchatelný. Nikoliv však vinou ohně, ale kvůli tolika lidem na tak malém prostoru. U třináctého patra zazní v reproduktoru konečně snad všemi očekávaná věta: ,,Požární poplach zrušen. Pokračujte v evakuaci." Weid zabíhá do třináctého patra a zkouší výtahy. Už fungují. Super jedeme dolů výtahem. Setkáváme se zde s pánem, jehož hmotnost přesahovala 250 kilo a jeho mohutné tělo značně zaplnilo výtah. Tento pán raději čekal, až rozjedou výtahy, než aby se pustil do úniku požárním schodištěm. Raději by asi uhořel než by se pustil do schodů. Stejně by to byla jeho smrt.
Konečně jsme dole. Dostáváme instrukce, že se můžeme vrátit zpět. Po nějaké době, kdy byl  výtah zablokovaný  hromadou lidí, kteří se chtějí vrátit do své kanceláře, se i my dostáváme do 30. patra. Balkon, který jsme dělali, je však za dveřmi kanceláře, v níž právě začala důležitá schůzka a její účastníci se nepřejí být rušeni naší existenci. Paní sekretářka nás tedy žádá, abychom se vrátili za půl hodiny. To už mi trochu začínají cukat koutky a nevím, jestli se mám začít řechtat nebo brečet. Jedeme tedy zase dolů a jelikož jsou tři hodiny, jdu si dát obídek. Nějak jsem v tom frmolu  úplně zapomněl na hlad.
Když tak sedím u jídla a přežvykuij svoji bagetu, přemýšlím o těchto městech, věžácích a obrovských zastavěných plochách. Jsou to vlastně pasti na lidi. Stačí, aby vypadnul proud a lidé jsou zde jako v pasti. Ještě ke všemu se za vámi díky automatice a všemožným zámkům zavírají  dveře tak, že zpátky už nemůžete. Bez proudu nefunguje ventilace a okna zde neotevřete, ani nerozbijete. Jste vlastně v dokonalé pasti. Stačí výpadek proudu, nepatrný požár nebo zemětřesení a v těchto králíkárnách jste jasní. Při prchání po požárním schodišti mi bylo jasné, že kdyby opravdu hořelo, tak pokud by  se lidé neudusili na tomto schodišti kouřem, pak určitě kysličníkem uhličitým, který se zdržuje v nižších patrech, což bylo patrné při klesání níže a níže, kde roste teplota a hůř se dýchá. V dnešní době máme mnoho záložních systémů, nouzových plánů a bezpečnostních opatření...ale když se něco semele...stejně pak jdou všechny tyto opatření do kytek. Co z toho pro mě vyplývá? Přátelé, zmizte z velkoměst jako je tohle. Z míst, která jsou natolik zranitelná, kde stačí málo a tahle místa se změní v peklo. Nejen tím, že vám všechny tyhle modernosti spadnou na hlavu, ale také tím, že se člověk stává v takové situaci a na takovém místě zvířetem a přežijí jen ti nejsilnější  nebo nejzákeřnější. A kdo z nás patří mezi nejsilnější nebo mezi nejzákeřnější?
Každým dnem, který trávím ve velkoměstě, vídím stále více a více pozitiv na životě na vesnici, v menších komunitách, poblíž přírody daleko od betonu a skleněných monster...

A jak dopadla práce tento den? Nakonec jsme umyli pár oken a na závěr dne, když jsem si spočítal poměr času tráveného prací a času na schodech a ve výtahu, tak jsem strávil tři hodiny prací a pět a půl hodiny  na schodišti a ve výtahu, neustálým ježděním nahoru a dolů. To je efektivita práce, co? To je ta naše moderní civilizace... :)