Mnozí jste si nemohli nevšimnout, že práce, kterou vykonávám, vyžaduje kromě jistého druhu popření přirozeného strachu z výšek též znalosti základních bezpečnostních pravidel, díky kterým minimalizujete riziko. Nějaké zkušenosti z práce ve výškách již mám, ale dnešní doba funguje jinak. Na vše musíte mít papír, jímž prokazujete, že jste řádně zaškolen, a tudíž v bezpečí. Paradoxně to není kvůli vaší bezpečnosti, ale kvůli bezpečnosti firmy, pro kterou děláte. Pokud se vám něco stane, jsou z obliga. A tak i mě s dalšími třemi kolegy poslali na školení bezpečnosti práce ve výškách. Kromě toho, že jsme se učili paragrafy a vyhlášky, nás zde čekal i praktický nácvik záchrany a sebezáchrany, což může rozšířit mé obzory. A rozšiřování obzorů se nikdy nebráním.
Jak však bývá zvykem mého šéfa, informuje mě o podobných věcech pozdě, někdy dokonce vůbec, jak se stalo i v tomto případě. V půl sedmé ráno mě budí telefon. Rozespale se ho snažím vypnout a teprve po chvíli si uvědomuji, že to není budík, nýbrž volání. Konečně nacházím správný knoflík na přijmutí telefonátu. V telefonu se ozývá James: ,,Ahoj Štěpáne, co děláš?" Trvá mi to několik vteřin než si uvědomím, co jsem vlastně dělal. ,,Spím," odpovídám. ,,Tak se obleč, za 10 minut tě naberu. Za půl hodiny začíná kurz." Ani se neptám, co je to za kurz, pokládám telefon a jdu opláchnout svoji ospalou tvář do koupelny.
Za 15 minut již sedím v Jamesově autě a dostávám nové informace o tom, kam vlastně jedeme. ,,Zapomněl jsem ti to říct. Je to dvoudenní a začínáme každý den v sedm." Cestou nabíráme ještě další mé kolegy. Přijíždíme do velkého lezeckého centra, kde na nás již čeká instruktor. Úvodní seznamovací řeči máme za sebou a dostáváme skripta, podle kterých údajně pojedeme. Na závěr kurzu budeme psát test. Výborně...jsem tu nepřipraven, v brožuře přede mnou je spousta nových slov, kterým pořádně nerozumím a ještě na to budu psát test...To to pěkně začíná. Naštěstí zjištuji, že se moje nedostatky v slovní zásobě vykompenzují praktickými znalostmi. Hned na úvod se mohu pochlubit znalostí několika uzlů, které znám z lezení a při práci ve výškách se bez nich neobejdete. Jak zjišťuji, moji kolegové se bez nich doteď obešli, což mě dost překvapilo. V kurzu jsme se, k mému zklamání, učili všechno pěkně od začátku. Nu ale co, opakování je matka moudrosti a alespoň si ujasním slovní zásobu. Když jsme konečně překonali seznamování s uzly a materiálem, zazněla věta: ,,A jdeme si to zkusit." Zavírám učebnici a beru si sedák, který máme jako pracovní. Náš instruktor ho bere do ruky a s údivem si ho prohlíží. ,,Tyhle sedáky používáte? Myslel jsem, že jsou určeny pro práci na žebříku. Tak do toho bych nechtěl spadnout." A měl pravdu. Od firmy jsme dostali nejlevnější celotělový sedák. Ten má snad jedinou výhodu - na těle ho pomalu necítíte.
,,Zkusíte si to v těchhle a pak vám půjčím pořádné. Ať máte srovnání."
Pracovní sedáky, které jsme dostali, mají jen jedno centrální oko, do kterého zapínáte karabinu s tlumičem pádu. Toto oko je na vašich zádech a když se poprvé odhodlávám ke kroku do prázdna, abych se pověsil do sedáku, chvilku mi to trvá. Přeci jen nevidíte za sebou to lano, které vám brání v pádu. A už visím. Připadal jsem si jak pytel brambor, který se houpe v průvanu. Pracovní sedák, nazývejme ho "Basic", se po zatížení stáhne a doslova vás začíná rozmačkávat. Již po několika vteřinách se cítím dost nepohodlně a vnímám, jak mi zaškrcuje přítok krve do nohou. Nechtěl bych do toho spadnout někde v 30tém patře. Šplhám zpět, odvazuji se, měním sedák za "Profi". Změna je patrná už při navazování. Je takzvaně pětibodový, tudíž nemá jen jedno oko,ale ok hned pět. Navážu se a již se houpu pod stropem. Je to jak sedět v křesle. Výhody kvalitního sedáku zjišťuji několik hodin na to, kdy již trénujeme sebezáchranu pomocí prusíkovací metody šplhání po laně. Před tím než přejdu k této pro mě velmi intenzivní události, seznámím vás drobet s partou kolegů, se kterými tyto radosti sdílím. Za zmínku stojí Dave a Brayen.
,,Hele, Dave, co to dělá? Tohle jsme se neučili. Hej, Štěpáne, potřebuješ pomoc?" Odpovědí je mu jen mé chroptění. Bohužel se mi popruh stále více stahuje. Dave na to reaguje: ,,By si řekl, ne?..Kdyby potřeboval pomoct." A je rád, že sedí. Naštěstí se mi noha dostala na traverzu a přitahuji se k ní. Stoupám si na ni, přičemž rukama držím prusík u krku, aby se nestáhl úplně. Stojím na nohách a lehce uvolňuji sevření. Bohužel je traverza sešikmená, a tak po chvilce ztrácím balanc a opět se vracím do té neveselé houpačky, kterou jsem si připravil. Jak sklouzávám, tak se ještě roztáčím a kromě houpání ze strany na stranu se ještě točím jak na řetízáku. Je to jak velmi nepovedená pouťová atrakce... ,,Hele, Štěpán vypadá, že má seriózní trable," konstatuje Dave a stále mě sleduje ze sedu. Vypadá to, že přemlouvá svůj žaludek, aby mu dovolil pohyb navíc a mohl se zvednout. Brayen už stojí pode mnou a opakuje svoji otázku, jestli potřebuji help. Z mého zasýpění mu dochází, že asi jo a snaží se mi odtlačit nohy zpět k traverze. Alespoň zastavuje to nenesitelné točení. Začalo se mi z toho dělat špatně, kdybych neměl krk staženej, kdo ví, jestli by to můj žaludek nedal najevo.
Nakonec se za pomoci obou dostávám na traverzu, pevně se jí chytám a pomalu slézám dolů. Když stojím konečně oběma nohama pevně na zemi, přichází instruktor. Kluci mu hned popisují, jaké jsem měl trable a že jsme měli horké chvilky. Krčí jen rameny a konstatuje: ,,Jo, s tímhle sedákem bych nelezl ani na žebřík." Svlékám ten sedák a jsem rád, že už ho na sebe nemusím ten den brát.
Hlavním přínosem tohoto kurzu bylo, že jsem neotálel a hned následující týden koupil profi sedák...přeci jen bych nerad něco podobného opakoval. V tomto směru jde úspora stranou.
Jak však bývá zvykem mého šéfa, informuje mě o podobných věcech pozdě, někdy dokonce vůbec, jak se stalo i v tomto případě. V půl sedmé ráno mě budí telefon. Rozespale se ho snažím vypnout a teprve po chvíli si uvědomuji, že to není budík, nýbrž volání. Konečně nacházím správný knoflík na přijmutí telefonátu. V telefonu se ozývá James: ,,Ahoj Štěpáne, co děláš?" Trvá mi to několik vteřin než si uvědomím, co jsem vlastně dělal. ,,Spím," odpovídám. ,,Tak se obleč, za 10 minut tě naberu. Za půl hodiny začíná kurz." Ani se neptám, co je to za kurz, pokládám telefon a jdu opláchnout svoji ospalou tvář do koupelny.
Za 15 minut již sedím v Jamesově autě a dostávám nové informace o tom, kam vlastně jedeme. ,,Zapomněl jsem ti to říct. Je to dvoudenní a začínáme každý den v sedm." Cestou nabíráme ještě další mé kolegy. Přijíždíme do velkého lezeckého centra, kde na nás již čeká instruktor. Úvodní seznamovací řeči máme za sebou a dostáváme skripta, podle kterých údajně pojedeme. Na závěr kurzu budeme psát test. Výborně...jsem tu nepřipraven, v brožuře přede mnou je spousta nových slov, kterým pořádně nerozumím a ještě na to budu psát test...To to pěkně začíná. Naštěstí zjištuji, že se moje nedostatky v slovní zásobě vykompenzují praktickými znalostmi. Hned na úvod se mohu pochlubit znalostí několika uzlů, které znám z lezení a při práci ve výškách se bez nich neobejdete. Jak zjišťuji, moji kolegové se bez nich doteď obešli, což mě dost překvapilo. V kurzu jsme se, k mému zklamání, učili všechno pěkně od začátku. Nu ale co, opakování je matka moudrosti a alespoň si ujasním slovní zásobu. Když jsme konečně překonali seznamování s uzly a materiálem, zazněla věta: ,,A jdeme si to zkusit." Zavírám učebnici a beru si sedák, který máme jako pracovní. Náš instruktor ho bere do ruky a s údivem si ho prohlíží. ,,Tyhle sedáky používáte? Myslel jsem, že jsou určeny pro práci na žebříku. Tak do toho bych nechtěl spadnout." A měl pravdu. Od firmy jsme dostali nejlevnější celotělový sedák. Ten má snad jedinou výhodu - na těle ho pomalu necítíte.
,,Zkusíte si to v těchhle a pak vám půjčím pořádné. Ať máte srovnání."
Pracovní sedáky, které jsme dostali, mají jen jedno centrální oko, do kterého zapínáte karabinu s tlumičem pádu. Toto oko je na vašich zádech a když se poprvé odhodlávám ke kroku do prázdna, abych se pověsil do sedáku, chvilku mi to trvá. Přeci jen nevidíte za sebou to lano, které vám brání v pádu. A už visím. Připadal jsem si jak pytel brambor, který se houpe v průvanu. Pracovní sedák, nazývejme ho "Basic", se po zatížení stáhne a doslova vás začíná rozmačkávat. Již po několika vteřinách se cítím dost nepohodlně a vnímám, jak mi zaškrcuje přítok krve do nohou. Nechtěl bych do toho spadnout někde v 30tém patře. Šplhám zpět, odvazuji se, měním sedák za "Profi". Změna je patrná už při navazování. Je takzvaně pětibodový, tudíž nemá jen jedno oko,ale ok hned pět. Navážu se a již se houpu pod stropem. Je to jak sedět v křesle. Výhody kvalitního sedáku zjišťuji několik hodin na to, kdy již trénujeme sebezáchranu pomocí prusíkovací metody šplhání po laně. Před tím než přejdu k této pro mě velmi intenzivní události, seznámím vás drobet s partou kolegů, se kterými tyto radosti sdílím. Za zmínku stojí Dave a Brayen.
Brayen sedí a rozdýchává kocovinu
Předchozí den byl výplatní, což pro tyto dva klučiny to znamená divokou bujarou noc v baru. Jeden šel spát ve 4h ráno a druhý se probudil v 7h na korbě náklaďáku zaparkovaného několik bloků od hospody, kde řádili. Je zřejmé, že kocovina a lezecký kurz nejdou dohromady. Oba jmenovaní většinu dne posedávali a pospávali v rozích. Pokaždé, když je instruktor vyzval, aby něco předvedli, následovala smršť výmluv a námitek. Když se nakonec přivázali k lanu a začali šplhat po něm šplhat, provázelo jejich výkon hlasité krkání a prdění...Každý z nás zažil nějakou kocovinku, a tak si dokážete živě představit, jaké jsme si užívali nejen zvukové, ale též čichové efekty.
Šplhem vpřed...
A jsem zase na řadě. Na moje přání mi instruktor povolil okusit si šplhání s basic sedáky, které používáme v práci. Jelikož nemají oka, kam lze zavázat prusíky, které použijete pro šplh, musí člověk improvizovat. A to se mi ten den stalo osudným. Instruktor mi dal svolení a chvíli mě sledoval. Brayen s Davem polehávali opodál a byli rádi, že jsem ho zaměstnal a oni že nemusí nic dělat. Po chvíli se instruktor zvedá a oznamuje, že si musí odskočit na toaletu. Ať dál pokračuji. Murphyho zákony jsou v tomto směru neopomenutelné. Pokud se vám něco má stát, pak určitě v době, kdy je váš dozor na toaletě. A taky že jo. Jen co zašel za roh, praskla plastová spona na mém levném sedáku. Tato spona má zabránit posunu hrudního popruhu směrem nahoru ke krku. Jelikož sedák nemá vpředu oko pro uvazování, musel jsem navázat prusík na kšandy sedáku tím, že jsem kšandy spojil v oblasti mezi břichem a hrudníkem pod zmiňovanou sponou. Prusík mi takto uvázaný držel, alespoň prvních pár kroků. Pak se náhle začal po kšandách sunout směrem vzhůru. Zde ho měla zastavit zmiňovaná spona. Ale nestalo se. Spona vystřelila pryč a prusík mi vyjel nahoru až ke krku. Netrvalo dlouho a kšandy se stáhly kolem mého krku. Začal jsem třepotat nožičkama jako večerníček a snažil jsem se dostat nohama na jednu z traverz konstrukce haly. Dva a půl metru nad zemí chroptím a kopu nažičkama ve snaze zachytit nohou traverzu a přitáhnout se k ní. Zpovzdálí slyším hlasy mých dvou kolegů, kteří stále bojují s opičkou za krkem, což se podepisuje i na jejich bystrosti. ,,Hele, Dave, co to dělá? Tohle jsme se neučili. Hej, Štěpáne, potřebuješ pomoc?" Odpovědí je mu jen mé chroptění. Bohužel se mi popruh stále více stahuje. Dave na to reaguje: ,,By si řekl, ne?..Kdyby potřeboval pomoct." A je rád, že sedí. Naštěstí se mi noha dostala na traverzu a přitahuji se k ní. Stoupám si na ni, přičemž rukama držím prusík u krku, aby se nestáhl úplně. Stojím na nohách a lehce uvolňuji sevření. Bohužel je traverza sešikmená, a tak po chvilce ztrácím balanc a opět se vracím do té neveselé houpačky, kterou jsem si připravil. Jak sklouzávám, tak se ještě roztáčím a kromě houpání ze strany na stranu se ještě točím jak na řetízáku. Je to jak velmi nepovedená pouťová atrakce... ,,Hele, Štěpán vypadá, že má seriózní trable," konstatuje Dave a stále mě sleduje ze sedu. Vypadá to, že přemlouvá svůj žaludek, aby mu dovolil pohyb navíc a mohl se zvednout. Brayen už stojí pode mnou a opakuje svoji otázku, jestli potřebuji help. Z mého zasýpění mu dochází, že asi jo a snaží se mi odtlačit nohy zpět k traverze. Alespoň zastavuje to nenesitelné točení. Začalo se mi z toho dělat špatně, kdybych neměl krk staženej, kdo ví, jestli by to můj žaludek nedal najevo.
Nakonec se za pomoci obou dostávám na traverzu, pevně se jí chytám a pomalu slézám dolů. Když stojím konečně oběma nohama pevně na zemi, přichází instruktor. Kluci mu hned popisují, jaké jsem měl trable a že jsme měli horké chvilky. Krčí jen rameny a konstatuje: ,,Jo, s tímhle sedákem bych nelezl ani na žebřík." Svlékám ten sedák a jsem rád, že už ho na sebe nemusím ten den brát.
Hlavním přínosem tohoto kurzu bylo, že jsem neotálel a hned následující týden koupil profi sedák...přeci jen bych nerad něco podobného opakoval. V tomto směru jde úspora stranou.
No comments:
Post a Comment