První noc v horách-Ribbon creek

Přátelé a kamarádi, dneska je deštivo a větrno, a tak se konečně dostavám k dopsání dalších zážitků. Cítím se zahanben, protože příspěvky, které jsem  psal naposled, jsou i dva měsíce staré. No, tak s chutí do toho  a půl restů je hotovo.

14. července vyrážíme na víkend za naší první společnou nocí venku v divočině. Skupinu "A" tvoří členové jako obvykle-Vostuda a Káťa. Jsme obohaceni o jednoho nového člena, Romana. Nedbáme výstrah o aktivitě medvědů, nenecháme se zastrašit ani vzteklými veverkami. Hrdinně kráčíme s batohy vstříc novým dobrodružstvím. Naším doprovodem jsou  kamarádi, Jana a Petr, kteří nás vyprovázejí kus cesty. Tvoří skupinu "B". Ta plánuje návrat do civilizace ještě téhož večera.(označení je čistě rozlišovací) Skupinu B trochu pozlobilo špatné počasí a přívalový déšť, což jim ulehčilo rozhodování, když jsme je přemlouvali, ať s námi zůstanou.

Cesta vedla podél úžasného koryta horské říčky s názvem Ribbon creek, tekoucí ze stejnojmeného jezera v horách.  Toto jezero bylo naším cílem.  Užíváme si scenérií, které dokáže matička příroda vytvořit a občas mě napadlo, že by bylo nejlepší foťák z oka nesundat a stále držet spoušť. Hustý smíšený les nám každou chvíli dokazuje, že je plný života a že v jeho stínu nalézá skrýš mnoho tvorů. Toho největšího nemůžeme vypudit z hlavy. Medvědů je kolem mnoho a představa, že se grizzly prochází v nočních hodinách kolem mého spacáku, mě zrovna nepovzbuzuje. Káždý si tím musí projít a zvyknout si. Pro svoji bezpečnost jsme udělali vše, co bylo možné a teď už nezbývá než věřit, že méďa nebude mít hlad.

Člověk musí dodržovat pravidla a uvědomovat si, že on je zde hostem, zatímco medvěd je tu doma. Proto je třeba  nedráždit ho jídlem zanechaným na přístupném místě u stanu a uklízet po sobě odpadky (což je samozřejmé všude i  bez medvědů). To vše je nutné bezpečně umísťovat do schránek k tomu připravených. Pokud však  nejsou k dispozici, je dobré to alespoň pověsit na strom. Medvědi se obecně lidem vyhýbají a ani není, čemu se divit. Když mohou, utečou dříve než je lidské oko spatří. Obliba turistiky bohužel roste, a tak jsou medvědi vytlačováni ze svých domovů a musejí si stále více  zvykat na přítomnost těch dvounohých tvorů, kteří chodí po lese s voňavými věcmi k snědku a dělají u toho ohromný rámus rolničkami.

Cestou zastavujeme na pěkném kameni vedle řeky a rozbalujeme si své svačinky, to pro případ, kdybychom potkali medvěda a on nás obral o naše jídlo, tak abychom měli alespoň plná bříška. S hrůzou zjišťujeme, že jsme zapomněli jídelní nástroje v podobě lžic a vidliček doma. Nedá se nic dělat. Protože je většina našeho jídla  určena ke konzumaci lžící,  pouštím se do výroby jedné dřevěné. Vedle našeho svačinového místa nacházím ideální kus dřeva a pouštím se do vyřezávání pod dozorem Romana, který nevěřícně kroutí hlavou. Na otázky typu: ,,Co to jako má být, k čemu to jako budem používat?" nereaguji a již se těším, jak s ní budu večer pojídat polévku.

Po několika hodinách chůze zeleným rájem se konečně dostáváme do tábořiště, kde strávíme dnešní noc. V rychlosti vybaluji plachtu a pouštíme se do stavby provizorního přístřešku. Stan zatím nemáme, takže dnešní noc budeme trávit pod širákem.

 První verze postaveného přístřešku měla jisté nedostatky, které se projevily především pod náporem přívalového deště, a tak jsem se po hodině  rozhodl přístřešek přestavět. Plachta o velikosti tři na tři metry nakonec poskytla dostatek prostoru a ochrany před deštěm pro tři lidi a jednoho plyšového medvěda.

Mezitím zbytek skupiny rozdělal veliký oheň a začali připravovat delikátní čínskou polívku. Již v tento okamžik se ukázalo, že moje snaha o vytvoření lžíce nebyla zbytečná. Nejen, že se s ní dalo míchat, ale též nabírat. Co vám budu povídat, není nad to, když člověk stojí v dešti u ohně a plní si břicho horkou polévkou a ještě k tomu vlastnoručně vyřezanou lžící. Kolem ohně jsme se otáčeli jak na rožni, poněvadž nás efektivně vysoušel. Bohužel vždy jen jednu stranu.  A tak když člověk začal pociťovat vlhko a chlad, otočil se. Dokonale vyuzení, avšak sušší, vyrážíme po večeři na obhlídku nedalekého vodopádu. Počasí se již umoudřilo a údolí se rozjasnilo.

    

Opouštíme lestnatý porost, stoupáme výše  a kolem nás se začínají otevírat suťoviskové a skalisté svahy. Při pohledu zpět se otevírá vyhlídka na údolí, jehož centrem protéká Ribbon Creek.

Dorážíme k vodopádu, který se nachází několik minut chůze od našeho tábořiště. Nestačí nám to a chystáme se jít dál. Najít tak malý vodopád a moci si dát sprchu po tomto dlouhém dni.Už jsme zapomněli na to, že jsme se ještě před chvílí nedobrovolně sprchovali na dešti. 

Nakonec takové místo nacházíme. Je to, jako by naši prosbu lesní skřítci vyslyšeli a dovedli nás na svoji zahrádku. Voda v řece má sice jen 3,5 stupně, ale to nás neodrazuje a vrháme se do krásných průhledných tůněk. Tato teplota však není na dlouhé cachtání a mohu vám říci, že 4 vteřiny trávené pod hladinou mi připadaly jako 40 minut. Výhoda takto studené vody je ta, že už nestudí...ale pálí.
Roman z povzdálí kroutí hlavou a říká si, "copak to je za blázny?" Ale studená voda je zdravá, lečebná a rozhodně je dobrá proti trudomyslnosti a jiným neduhům.

Po řádném omytí našich těl se vracíme zpět do tábořiště, kde se u velkého táboráku se sešla skupina převážně již starších Kanaďanů. Po chvilce rozprav zjišťuji, že to jsou skautští roveři, tím pádem moji bratři a sestry. Probíráme ožehavá témata, zjišťujeme, jaké jsou šance, že nás v noci navštíví medvěd a s radostí posloucháme konejšivé hlasy těchto skautíků, jež tvrdí, že tu medvědů zrovna moc není. Dozvěděli jsme se též zajímavou informaci o takzvané medvědí podmínce " třikrát a dost". Údajně  pokud medvěd
zavítá do něketrých více frekventovaných oblastí, je polapen a odvezen na odlehlé místo, kde je ponechán. Pokud se vrátí, situace se opakuje. Toto se stane třikrát,  pak je chudák medvěd zastřelen pro nebezpečnost. Na moji připomínku:  ,,Ale vždyť on je tady doma, proč ho tedy vyhánět?" jen krčí rameny. Je nebezpečný pro lidi a kde jsou lidi, tam nemůže být mědvěd.

Vezměte si chudáka starého medvěda, který se na stará kolena  rozhodne navštívit své rodného údolí a zavzpomínat si na maminčino doupě. Ten chudák netuší, že za posledních několik let zde vyrostlo lidské doupě a půda byla zabraná dvounožci.  A najednou se na něj sesypou strážci parku, naloží ho do náklaďáku a odvezou neznámo kam. Pokaždé, když se o to pokusí, situace se opakuje. A pak ho zastřelí. Trošku mě to rozhořčilo,ale nakonec jsme přešli na jinou konverzaci a na toto se zapomnělo.
Je pravda, že medvědi, kteří se naučí hledat potravu u lidí, jsou nebezpeční a je třeba je to odnaučit. Ale možná by postačilo nechat jim jejich prostor a tolik se nerozpínat.


A pak přišla noc, tma a signál pro všechno živé vyrazit do lesa, šumovat a hledat potravu. Uklidili jsme všechno jídlo, pastu,  pití, vše, co by mohlo medvěda přilákat  do bearboxu a ulehli do spacáků pod naši plachtu. Kolem nás se až nyní ukázalo jak živý je les. Za každým stromkem to praská, tu něco pískne, tam něco chrochtne. Těžko říct, jestli jsou to ostatní obyvatelé kempu, nebo nějaká zvěř. Po chvilce ležení na zádech a poslouchání toho života kolem si uvědomuji, že mám v batohu pod hlavou repelent v krému, který příjemně voní, a tudíž by to mohla být delikatesa a lákadlo pro méďu. A tak nic neriskuji a nesu ten krém také do železné bedny na uskladnění jídla. Cestou mě neuvěřitelně žerou komáři, a tak si patlám krém na obličej a radostně sleduji, jak zabírá proti komárům. Až teprve, když zavírám bear box, tluču se do hlavy. To už jsem mohl nechat ten krém v batohu. Teď voním na sto honů a jsem jak chodící pozvánka na raut. Vracím se zpět do našeho přístřešku, kde jsem si vyslechl  rýpavé poznámky a výčitky kvůli tomu, že voním jak primadona. "Teda to je síla, je to cítit na metry. No to by musel mít medvěd pořádnou rýmu, aby tohle necítil. "
Opět zaléhám a hlavou se mi honí myšlenky, co asi budu dělat, až si mě přijde medvěd posvačit. Vzpomínám si na historku od jednoho lezce v Yosemitském údolí, který se na noc namazal niveou. K ránu se vzbudil pod náporem jazyka velkého huňatého medvěda, který se rozhodl tu voňavou věc slízat. Taková líbačka s medvědem poránu by mi asi dala.
Celou noc jsem se díky tomuto krému budil v pravidelných půlhodinových intervalech, až jsem měl pocit, že jsem skoro nespal. Však nejen já, ale i Káťa. Jedinej Roman si spokojeně pochrupoval, což mě občas vyděsilo, domníval jsem se, že jde medvěd.
Ráno jsme sbalili věci a vyrazili o 400 m výškových dál k jezeru Ribbon. Připojila se k nám Zea, indická Kanaďanka, která patřila do skupiny skautíků od táborového ohně. Příjemně jsme si popovídali a nabídla nám, že nás odveze zpět do Calgary, což jsme brali všema deseti. Něměli jsme totiž doposud zajištěný odvoz zpět a stopem, jak jsme původně plánovali, by to v tomto dešti bylo náročné.

Cesta s námi se však této příjemné Indce málem stala osudnou. Jedna část vedla přes skalnatou stěnu, kde místní turistický oddíl natloukl do skály řetězy a vytvořil něco jako feratu. Cesta nahoru šla, ale cestou zpět, za mírného deště,  Zeae uklouzla noha a svezla se po břiše až na cestu pod skálou. Naštěstí to skončilo jen roztrženou bundou a mírnými odřeninkami.

Odřeninky jsme ošetřili a vyrazili  zpět na parkoviště několilkahodinovým trekem napříč voňavým lesem. Cestou čím více jsme se blížili k parkovišti, tím více pršelo. Na parkovišti jsme byli všichni dokonale promočení až na kůži. Promočení, ale spokojení. Strávili jsme víkend v úžasném prostředí, s úžasnýma lidma a medvědama, kteří nemají rádi niveu.

Na závěr jedno srdíčko všem, kteří ho zrovna potřebují.

Cestovatelé, sdílejme

Stále častěji dostávám maily, ve kterých nacházím dotazy týkající se vycestování odněkud někam a jsem za ně rád. Vidím, že Vostudovy stránky občas někomu vypomohou, někoho inspirují a nebo ho jen pobaví a donutí se zamyslet. V dnešní době je nejdůležitější sdílet zkušenosti, a tak jsem se rozhodl udělat takový malý soupis postřehů, které se týkají Kanady. Jsem tu teprve třetí měsíc, takže nečekejte, že  vám tady rozepíšeme, co, jak a kam za něčím novým a nepoznaným. Zaměřím se spíš na informace o příjezdu a záležitosti, které se ho týkají. To objevování krás je už na každém z nás už proto, že každý vidíme krásu někde jinde.
V čem však krásu nevidí nikdo z nás, na čem se asi shodneme, to je příprava na dlouhodobý odjezd a balení. Prošel jsem si tím již  několikrát a pokaždé jsem z toho onemocněl...
Prvím krokem ještě před balením je okamžik rozhodnutí se. Znám mnoho lidí, kteří by chtěli, ale nedostatek odvahy jim to nedovolí. Důvody, proč nikam nejet, najdou pak snadno. Ale důvody proč odjet? Já osobně beru odjezd do jiného kraje jako možnost posunout se o kus dál. Aniž si to člověk uvědomí, učí se spoustě novým věcem, poznává odlišný kraj, zvyky lidí a hlavně se učí učí toleranci.
Nejdůležitějším poznáním potom je to, že ač jsme navenek  rozdílní a projevujeme se jinak, uvnitř  nás žene všechny stejná síla a když překonáme vnější skořápku, jsme až překvapeni tou podobností, krásou, jednoduchostí a spřízněností. Jsme prostě jedna velká rodina, jsme občané této planety :). Tohle když si člověk uvědomí, zbaví se alespoň částečně strachu z neznáma, protože ví, že všude, kde žijí lidé, je jeho rodina.
Další věc, z níž máme obavy, je jazyková bariéra. Bojíme se, že domluva v dané destinaci nebude fungovat, neumíme jejich jazyk a budeme ztraceni. To je jen další ze strašáků, jenž se nás snaží udržet dál od poznání. Již z předešlého argumentu o tom, že jsme všichni jedna rodina, věřte, dorozumíte se. Ba dokonce to pro vás bude mnohem intenzivnější. Samozřejmě to nebude lehké, ale o to budete potom hrdější na svůj čin. Vidím kolem sebe mnoho takto odvážných jedinců, kteří se do toho vrhli po hlavě a díky vůli to dokázali a dokazují. Před nimi se skláním a smekám. Je to mnohem větší práce a sáhnete si na dno svých sil, ale jak se říká: ,,Když jste na dně, nezoufejte, konečně se máte od čeho odrazit."
Když už překonáte strachy z neznáma a ze změny a rozhodnete se, pak je třeba začít jednat.
K odjezdu do  Kanady  musíte jako první  zajistit víza. Internet je plný informací k tomuto tématu, tak není třeba se o tom tady rozepisovat.
Na základě své zkušenosti  bych rád zmínil  těchto několik záležitostí.

Pojištění:

Pojištění je docela prekérka. Pozor na pojištění přes intenet a výhodné dlouhodobé pojištění zapakatel. Dají se sehnat výhodné pojistky na celý rok za 6000,- Kč, ale pacholci v pojišťovnách nějak zapomínají k pojištění poznamenat, že je platné pouze tři měsíce a poté že se musí klient vrátit do ČR a opětovně vyjet. To se dá v případě Evropské unie, kde nikdo nedokáže, kdy jsi odjel a jestli ses vrátil po třech měsících. V případě Kanady se však přepravujte letecky, s čímž souvisí razítko v pasu, takže v okamžiku nějaké škodné události, která se stane po třech měsících, vám pojištovna dá červenou, že jste nedodrželi podmínky.
Patal jsem se na to přímo u přepážky a bohužel i samotní zaměstnanci (u Generali) mi tvrdili, že to tak není.  Až po chvilce dobře mířených otázek a pošťourání se v tom kápli božskou. Oni totiž ústně řeknou, že to je v pohodě a že to platí, a pak když je problém, zjistíte, že to nemáte písemně a že se vám vysmějou. Proto raději ověřujte pojištění z více zdrojů ať, jak je v dnešní době oblíbené, neplatíte peníze a nakonec se dozvíte, že utrácíte zbytečně.

Mezinárodní řidičák a IDL
Jistě všichni znáte tu naši krásnou knížečku, již vám vydají na dopravním inspektorátu s kulatým razítkem a nápisem International permis de condure. Bohužel tento náš český mezinárodní řidičák je poněkud předpotopní a většina úředníků se vám vysměje, když jim tento kus papíru předáte. Otázky jako ,,co to je? co je datum vydání? do kdy to má platnost?" a tak dále jsou dosti časté. Tady v Kanadě ani ne od policie jako od pojišťováků - to když chcete pojistit auto a oni vás požádají o řidičák. Jeden z pojišťováků mě odmítnul, protože si myslel, že můj řidičák byl vydaný v r. 1946, což je datum na přední straně této knížky. A vysvětlete mu, že tam v češtině píší: Podle Genevské úmluvy z roku 1946.  S řidičákem jsem tu měl vůbec prekérku i kvůli tomu, že platí už jen jeden rok a já si ho v ČR nestihl obnovit. V Kongu a v Indii to bylo každému jedno, ale tady v Kanadě, jsou pojišťováci dobře informovaní, že platnost řidičáku je jeden rok od vydání.
Doporučuji si tedy udělat nový před odjezdem a ještě více doporučuji zařídit si tento řidičák:
http://drivinglicence.org/licence/price_en.phtml
Za pár babek si můžete odkudkoliv ze světa udělat tento dokument, který má všechny náležitosti, je hezky barevný a úředníkům se líbí. Nemá tedy kulaté razítko dopravního inspektorátu ČR, ale líbí se především proto, že je celý v angličtině a jsou zde uvedené též věci jako barva očí, výška, váha. Poslali mi to doporučeně na adresu do Calgary a musím říct, že tu kartičku tady používám všude. Pas s sebou totiž nenosíte, český řidičák nikdo nebere a čím jiným se prokazovat...?
Jen pozor na to, že je možné si tento řidičák nechat vystavit i na delší dobu než na jeden rok. To však nedoporučuji. Uředníci jsou informovaní o tom, že mezinárodní řidičák je pouze  na jeden rok...více je nezajímá a nepotřebují to vědět. V okamžiku, kdy jim dáte IDL s platností na delší dobu, začnou v tom rýpat a ještě by se mohlo stát, že ho nakonec neuznají.

 Práce
Po městě najdete mnoho inzertních novin nabízejících práci, na internetu je toho také dost. Na stránkách www.Craiglist.ca a www.kijiji.ca  se dá nalézt kromě nabídek práce též mnoho dalšího. Zdá se, že se zde v Kanadě všechno točí kolem těchto webů. Abyste mohli začít pracovat, potřebujete zažádat o takzvanou SIN kartu, což je číslo sociálního pojištění, na které vám budou strhávat daně. Každý zaměstnavatel požaduje toto číslo  a legálně bez něj pracovat nemůžete. V Calgary to vyřídíte na tomto úřadě: http://www.servicecanada.gc.ca/cgi-bin/sc-dsp.cgi?rc=4802&ln=eng
Bude to vaše druhé setkání s úředníkem (První je in migrační na letišti). Ale žádné obavy. Deset minut vyplňování papírku. Chtějí znát jméno matky a otce,  vaše bydliště a tak dál. Na závěr vám řeknou vaše číslo...a je z vás oficiálně Kanaďan. Je třeba si s sebou přinést adresu, kde přebýváte v Calgary,  kam vám pošlou poštou kartičku. Pokuď takové místo nemáte, určitě zde budete mít někoho známého, na jehož adresu to budete moci poslat a nebo prostě uvedete adresu třeba hostelu.

Ubytování a nájmy
O ubytování jsem už na blogu psal, dočtete se, jaké jsme s ním měli trable. Leze to do peněz.
Proto pokud mohu doporučit, koukněte na tyto stránky před tím, než se sem vydáte a pokuste se sehnat ubytování již v předstihu.
Dobré stránky jsou Couchsurfing.com Zde se zaregistrujete a můžete využívat noclehů po celém světě u lidí - cestovatelů, kteří jsou právě doma a vědí, jak je příjemné na cestách získat na pár dní azyl. Stejně tak vy, když se zde zaregistrujete, můžete nabídnout své ubytovací kapacity jiným lidem. Přes tento web obdržíte žádost o ubytování a můžete si daného cestovatele prověřit, ať už z referencí předchozích lidí, kteří ho ubytovali, tak z jeho vlastního profilu. Využili jsme tohoto systému na Novém Zélandu a musím říci, že to je výborná věc. Lidé lidem a většinou zadarmo. Jednou nabídnete pomoc, podruhé obdržíte pomoc na cestě. Tak by to mělo fungovat.
Levné ubytování se dá též sehnat na  https://cs.airbnb.com/ Zde už se jedná o stránky, kde lidé nabízejí své prostory za mírný poplatek.  Při porovnání s ceny hostelu a hotelu je to zapakatel.
Pamatujte, že v době Stempeade jsou ceny veškerého ubytování dvojnásobné až trojnásobné. Normální nájem neseženete.Všichni se snaží využít každého plácku a pronajmout ho...Celá Alberta se sjede do Calgary.
V průměru se zde dá sehnat pokoj s koupelnou a kuchyní za 700 dolarů pro dva a 400 pro jednoho na měsíc. Záleží hodně na tom, jak hledáte a jaké máte štěstí. ;)

Pořízení auta
Bez téhle krabičky na kolečkách se zde budete asi těžko pohybovat. Kanada je sice vyspělá země, ale veřejná doprava je tu hodně zaostalá a drahá. Proto peníze, které byste měli nasypat do dopravních podniků, raději dejte do samohybu. Auto se zde dá koupit od 1000 dolarů  výše. Dobré auto seženete i od 2500, ale zase záleží hodně na štěstí. Jednou je auto za 1200 skvělý kauf a podruhé auto za 4000 křáp, který se pořád sype. Koupě auta je zde velice snadnou zaležitostí, najdete inzerát, vyberete auto, zaplatíte a podepíšete Bill of sale (http://www.servicealberta.gov.ab.ca/pdf/mv/billofsalereg3126.pdf).
S tímto dokumentem dojdete na některou z pojišťoven (kde potřebujete platný řidičák), zaplatíte pojištění za auto a s tímto pojištěním jdete na dopravní kancelář, kde vám vydají na základě pojištění značku pro vaše auto.Za značku zaplatíte 90 lolarů a pojištění stojí v průměru kolem 160 dolarů měsíčně. Benzín tady v Kanadě stojí kolem 1,2 dolaru.

Oblečení a věci sebou
S oblečením to nepřehánějte. Šetřete místo třeba na demižonek slivovice. Ta se může hodit.
 Jsou tu obchody zvané Value village, kde se dá nakoupit oblečení všeho druhu sice použité, ale ve velmi dobrém stavu. Ceny kalhot, triček a bund se pohybují mezi 5- 14 dolary. Ve Value village se dají též pořídit věci jako nábytek, vybavení domácnosti a další vybavení. Je to obdobné jako recyklační centrum  na Novém Zélandu. Lidé sem nosí věci, které se jim doma válejí a oni už je nepotřebují. Často to bývají nové věci nebo jen jednou či dvakrát použité. Sáhněme do vlastního svědomí, kolik takových věcí leží hluboko v našem šuplíku... Zde do Value village to předají, oni to zde roztřídí a prodají. Výtěžek jde poté na sociálně slabší a bezdomovce.


Pár slov závěrem...co dodat... už mě nic nenapadá, snad jen odvahu a chuť. Pokud máte vlastní zkušenosti a připomínky, budu rád, když se o ně podělíte v komentáři tohoto příspěvku. Přeci jen to může pomoci někomu ulehčit cestu i rozhodování.  Lidi mají totiž mnoho zkušeností, ale tím, že je nesdílí, jako by je neměli. A tak to napravme ;) A nemusí se jednat jen o Kanadu. Předem díky:).

Když při školení jde o život

Mnozí jste si nemohli nevšimnout, že práce, kterou vykonávám, vyžaduje kromě jistého druhu popření přirozeného strachu z výšek  též znalosti základních bezpečnostních pravidel, díky kterým minimalizujete riziko. Nějaké zkušenosti z práce ve výškách již mám, ale dnešní doba funguje jinak. Na vše musíte mít papír, jímž prokazujete, že jste řádně zaškolen, a tudíž v bezpečí. Paradoxně to není kvůli vaší bezpečnosti, ale kvůli bezpečnosti firmy, pro kterou děláte. Pokud se vám něco stane, jsou z obliga. A tak i mě s dalšími třemi kolegy poslali na školení bezpečnosti práce ve výškách. Kromě toho, že jsme se učili  paragrafy a vyhlášky, nás zde čekal i praktický nácvik záchrany a sebezáchrany, což může rozšířit mé obzory. A rozšiřování obzorů se nikdy nebráním.
Jak však bývá zvykem mého šéfa, informuje mě o podobných věcech pozdě, někdy dokonce vůbec, jak se stalo i v tomto případě. V půl sedmé ráno mě budí telefon. Rozespale se ho snažím vypnout a teprve po chvíli si uvědomuji, že to není budík, nýbrž volání. Konečně nacházím správný knoflík na přijmutí telefonátu. V telefonu se ozývá James: ,,Ahoj Štěpáne, co děláš?" Trvá mi to několik vteřin než si uvědomím, co jsem vlastně dělal. ,,Spím," odpovídám. ,,Tak se obleč, za 10 minut tě naberu. Za půl hodiny začíná kurz." Ani se neptám, co je to za kurz, pokládám telefon a jdu opláchnout svoji ospalou tvář do koupelny.
Za 15 minut již sedím v Jamesově autě a dostávám nové informace o tom, kam vlastně jedeme. ,,Zapomněl jsem ti to říct. Je to dvoudenní a začínáme každý den v sedm." Cestou nabíráme ještě další mé kolegy.  Přijíždíme do velkého lezeckého centra, kde na nás již čeká instruktor. Úvodní seznamovací řeči máme za sebou a dostáváme skripta, podle kterých údajně pojedeme. Na závěr kurzu budeme psát test. Výborně...jsem tu nepřipraven, v brožuře přede mnou je spousta nových slov, kterým pořádně nerozumím a ještě na to budu psát test...To to pěkně začíná. Naštěstí zjištuji, že se moje nedostatky v slovní zásobě  vykompenzují praktickými znalostmi.  Hned na úvod se mohu pochlubit znalostí několika uzlů, které znám z lezení a při práci ve výškách se bez nich neobejdete. Jak zjišťuji, moji kolegové se bez nich doteď obešli, což mě dost překvapilo. V kurzu jsme se, k mému zklamání, učili všechno pěkně od začátku. Nu ale co, opakování je matka moudrosti a alespoň si ujasním slovní zásobu. Když jsme konečně překonali seznamování s uzly a materiálem, zazněla věta:  ,,A jdeme si to zkusit." Zavírám učebnici a beru si sedák, který máme jako pracovní. Náš instruktor ho bere do ruky a s údivem si ho prohlíží. ,,Tyhle sedáky používáte? Myslel jsem, že jsou určeny pro práci na žebříku. Tak do toho bych nechtěl spadnout." A měl pravdu. Od firmy jsme dostali nejlevnější celotělový sedák. Ten má snad jedinou výhodu - na těle ho pomalu necítíte.
,,Zkusíte si to v těchhle a pak vám půjčím pořádné. Ať máte srovnání."
 Pracovní sedáky, které jsme dostali, mají jen jedno centrální oko, do kterého zapínáte karabinu s tlumičem pádu. Toto oko je na vašich zádech a když se poprvé odhodlávám ke kroku do prázdna, abych se pověsil do sedáku, chvilku mi to trvá. Přeci jen nevidíte za sebou to lano, které vám brání v pádu. A už visím. Připadal jsem si jak pytel brambor,  který se houpe v průvanu. Pracovní sedák, nazývejme ho "Basic", se po zatížení stáhne a doslova vás začíná rozmačkávat. Již po několika vteřinách se cítím dost nepohodlně a vnímám, jak mi zaškrcuje přítok krve do nohou. Nechtěl bych do toho spadnout někde v 30tém patře. Šplhám zpět, odvazuji se, měním sedák za "Profi". Změna je patrná už při navazování. Je takzvaně pětibodový, tudíž nemá jen jedno oko,ale ok hned pět. Navážu se a již se houpu pod stropem. Je to jak sedět v křesle. Výhody kvalitního sedáku zjišťuji několik hodin na to, kdy již trénujeme sebezáchranu pomocí prusíkovací metody šplhání po laně. Před tím než přejdu k této pro mě velmi intenzivní události, seznámím vás drobet s partou kolegů, se kterými tyto radosti sdílím. Za zmínku stojí Dave a Brayen.

Brayen sedí a rozdýchává kocovinu

Předchozí den byl výplatní, což pro tyto dva klučiny to znamená divokou bujarou noc v baru. Jeden šel spát ve 4h ráno a druhý se probudil v 7h na korbě náklaďáku zaparkovaného několik bloků od hospody, kde řádili. Je zřejmé, že kocovina a lezecký kurz nejdou dohromady. Oba jmenovaní většinu dne posedávali a pospávali v rozích. Pokaždé, když je instruktor vyzval,  aby něco předvedli, následovala smršť výmluv a námitek. Když se nakonec přivázali k lanu a začali šplhat po něm šplhat, provázelo jejich výkon hlasité krkání a prdění...Každý z nás zažil nějakou kocovinku, a tak si dokážete živě představit, jaké jsme si užívali nejen zvukové, ale též čichové efekty.





 Šplhem vpřed...

A jsem zase na  řadě. Na moje přání mi instruktor povolil okusit si šplhání s basic sedáky, které používáme v práci. Jelikož nemají oka, kam lze zavázat prusíky, které použijete pro šplh, musí člověk improvizovat. A to se mi ten den stalo osudným. Instruktor mi dal svolení a chvíli mě sledoval. Brayen s Davem polehávali opodál a byli rádi, že jsem ho zaměstnal a oni že nemusí nic dělat. Po chvíli se instruktor zvedá a oznamuje, že si musí odskočit na toaletu. Ať dál pokračuji. Murphyho zákony jsou v tomto směru neopomenutelné. Pokud se vám něco má stát, pak určitě v době,  kdy je váš dozor na toaletě.  A taky že jo. Jen co zašel za roh, praskla plastová spona na mém levném sedáku. Tato spona má zabránit posunu hrudního popruhu směrem nahoru ke krku. Jelikož sedák nemá vpředu oko pro uvazování, musel jsem navázat prusík na kšandy sedáku tím, že jsem kšandy spojil v oblasti mezi břichem a hrudníkem pod zmiňovanou sponou. Prusík mi takto uvázaný držel, alespoň prvních pár kroků.   Pak se náhle začal po kšandách sunout směrem vzhůru. Zde ho měla zastavit zmiňovaná spona. Ale nestalo se. Spona vystřelila pryč a prusík mi vyjel nahoru až ke krku. Netrvalo dlouho a kšandy se stáhly kolem mého krku. Začal jsem třepotat nožičkama jako večerníček a snažil jsem se dostat nohama na jednu z traverz konstrukce haly. Dva a půl metru nad zemí chroptím a kopu nažičkama ve snaze zachytit nohou traverzu a přitáhnout se k ní. Zpovzdálí slyším hlasy mých dvou kolegů, kteří stále bojují s opičkou za krkem, což se podepisuje i na jejich bystrosti.
,,Hele, Dave, co to dělá? Tohle jsme se neučili. Hej, Štěpáne, potřebuješ pomoc?" Odpovědí je mu jen mé chroptění. Bohužel se mi popruh stále více stahuje. Dave na to reaguje: ,,By si řekl, ne?..Kdyby potřeboval pomoct." A je rád, že sedí. Naštěstí se mi noha dostala na traverzu a přitahuji se k ní. Stoupám si na ni, přičemž rukama držím prusík u krku, aby se nestáhl úplně. Stojím na nohách a lehce uvolňuji sevření. Bohužel je traverza sešikmená, a tak po chvilce ztrácím balanc a opět se vracím do té neveselé houpačky, kterou jsem si připravil. Jak sklouzávám, tak se ještě roztáčím a kromě houpání ze strany na stranu se ještě točím jak na řetízáku. Je to jak velmi nepovedená pouťová atrakce... ,,Hele, Štěpán vypadá, že má seriózní trable," konstatuje Dave a stále mě sleduje ze sedu. Vypadá to, že přemlouvá svůj žaludek, aby mu dovolil pohyb navíc a mohl se zvednout. Brayen  už stojí pode mnou a opakuje svoji otázku, jestli potřebuji help. Z mého zasýpění mu dochází, že asi jo a snaží se mi odtlačit nohy zpět k traverze. Alespoň zastavuje to nenesitelné točení. Začalo se mi z toho dělat špatně,  kdybych neměl krk staženej, kdo ví, jestli by to můj žaludek nedal najevo.
Nakonec se za pomoci obou  dostávám na traverzu, pevně se jí chytám a pomalu slézám dolů. Když stojím konečně oběma nohama pevně na zemi, přichází instruktor. Kluci mu hned popisují, jaké jsem měl trable a že jsme měli horké chvilky. Krčí jen rameny a konstatuje: ,,Jo, s tímhle sedákem bych nelezl ani na žebřík." Svlékám ten sedák a jsem rád, že už ho na sebe nemusím ten den brát.

Hlavním přínosem tohoto kurzu bylo, že jsem neotálel a hned následující týden koupil profi sedák...přeci jen bych nerad něco podobného opakoval. V tomto směru jde úspora stranou.

Další normální pracovní den ve městě

Dneska ráno jsem si lehce přivstal. Naši přátelé Petr s Jančou v tento den opouští Calgary a my se stěhujeme (už popáté), tentokrát do jejich pokoje. Nazval bych to operací "Kulový blesk", kterou naplánovala naše bytná a ač je normální pracovní den, požadovala po nás, abychom se přestěhovali ze starého do nového pokoje do 9ti hodin ráno.
Toto ráno vypadalo následovně: Petr s Jančou věci z pokoje vynášeli a já je do pokoje nanášel. Občas to vypadalo, že si vzájemně nosíme ty věci zpět, jak to nebralo konce. Ale nakonec se zadařilo a akorát s klepnutím dveří právě příchozí domovnice jsem zavřel náš starý, kompletně prázdný pokoj. Začínáme řešit papíry, smlouvu a peníze. Vše jsem měl samozřejmě připraveno den předem. Bohužel však po transportu do nového pokoje netuším, kam se to vše podělo. A tak ve zmatku rozhazuji zabalené tašky a hledám. Do toho ještě přijíždí můj šéf, který mi oznamuje, že dnes jedu poprvé na swingstage mrakodrapu v centru města jedné nejmenované petrolejové společnosti a že jsme tam měli být před půl hodinou. Mé věci jsou zatím ještě na jiném baráku, a tak improvizujeme. Času je málo. Nakonec úspěšně nacházím dokumenty, vyřizuji formality s paní bytnou a sedám k šéfovi do auta.
Přátelé, jestli jste někdy byli mýt okna v mrakodrapu této nejmenované společnosti, tak následující pasáž přeskočte. Ti, co to nezažili, si mohou počíst o tom, jak  takový povedený den vypadá.
Tento jednatřicet pater vysoký věžák působí zvenčí  zámožně a je vidět, že si usídlená společnost dbá na image. Přijíždíme do garáže a vykládáme potřebné věci. Vrátný nás zapisuje do registru a upozorňuje, že zde můžeme parkovat jen 20 minut. Následně nás posílá do přízemí k bezpečonostní přepážce, kde se máme zaregistrovat a kde dostaneme čipovou kartu, jíž je třeba pro pohyb po budově. Po patnácti minutách telefonátů a domlouvání se security chlapíkama dostáváme konečně do ruky svazek karet a jeden klíč. Jeďte do třicátého patra  zapsat se k údržbě. Vyjíždíme tedy výtahem do třicátého patra. Zde se nás ujímá hlavní údržbář. Podepisujeme několik papírů o tom, že jsme byli seznámeni s BZP a dalšími směrnicemi. Po úspěšném zapsání ve třicátém patře nás posílají do patra číslo 29 na recepci společnosti. To už začínám být poněkud nervózní, protože uplynula hodina a půl a já jsem ještě stále neviděl střechu. Přijíždíme do patra 29. Dvě pohledné sekretářky na nás koukají s otevřenou pusou a zpočátku nevědí, co po nich chceme. Nakonec po několika telefonátech dostáváme souhlas s pohybem po areálu 29.-31. patra. Jedna z karet, kterou jsme obdrželi a která by nám měla  umožnit pohyb po této oblasti, je však neplatná. ,,Musíte jet zpět do přízemí a vrátit jim tuto kartu. Je už dávno propadlá. " Naštěstí vzápětí rovnou od nich dostáváme kartu novou, která nás autorizuje k bytí na těchto podlažích. Poté, co jsem podepsal další papír, nabrali jsme i s hlavním údržbářem směr  střecha.
James mezitím sjíždí dolů do garáží, kde pan hlídač už nervózně klepe prsty na kapotu vozu. ,,Měl jste tu být za 20 minut a zatím uplynula hodina a půl. Myslíte, že jsem tu pro srandu? Blokujete nám místo!" Rozčiluje se pán, zatímco za ním se rozléhá několik volných parkovacích míst nákladního doku. Já se zatím dostal společně s hlavním údržbářem na střechu. Konečně.
Provádí mě kolem, ukazuje, co se kde nalézá, a mezitím mi volá James, že na mě čekají další dva pracanti, ať je naberu dole, že on odjíždí. S několika kartama kolem krku a s důležitostí takto označeného jedince sjíždím do nákladního doku, kde potkávám další dva parťáky. Měli by podle předpisů projít tím samým procesem jako já s Jamesem na začátku, ale raději obcházíme pravidla a jdeme rovnou do 31. patra začít připravovat pracovní náčiní. Nemám nervy na další hodinu a půl papírování...a čipové karty už mám na krku.
Připravujeme věci, když tu náhle Weidovi zvoní telefon. Volá mu pán z garáže. Weid totiž zaparkoval též v nakládacím doku a pán mu soptí do telefonu, že parkovat tam může je dvacet minut. Jede tedy dolů a my - já s druhým kolegou - zahajujeme mycí proces prozatím na střešních oknech tohoto mrakodrapu. Weid po půl hodině přichází a konečně se můžeme pořádně opřít do práce. Tento den nám však není přáno. ,,Ding, ding, ding"...začne se ozývat celou budovou. Koukám na Weida a ptám se ho, jestli tady takhle oznamujou  dobu oběda. ,,Ne, to je požární alarm, ale je to jen cvičení." Náhle dingdání ustává  a do reproduktoru na chodbě začne mluvit nějaký pán klidným hlasem: ,,Pozor, pozor. Byl nahlášen požár ve druhém patře. Patro jedna, dva a tři nechť urychleně opustí budovu. Koukám na Weida. ,,To asi nebude cvičení...". V klidu pokračujem. ,,Dingdání" stále neustává. V intervalech několika minut se znovu a znovu  ozývá mužský hlas, který informuje o požáru. Asi po pěti minutách nastane změna. ,,Pozor, pozor! Byl nahlášen požár v druhém patře. Všechna patra nechť okamžitě opustí budovu. Nepoužívejte výtah. K sestupu použijte požární schodiště." ,,Tak to už asi nebude sranda, co? " ptám se Weida. Vycházím do chodby a zjišťji že celé patro je již evakuované. Hm, tak jsme tu sami. Už vidím ty palcové titulky v novinách...,,Myči oken uhořeli v mrakodrapu. " Koukáme na sebe. Když se člověk ocitne na  místě, kde se to většinou mihotá lidmi a najednou je tu sám, padne na něj jistý druh strachu, zoufalství a samoty. V hlavě jsem si promítal záběry z filmu skleněné peklo a říkal jsem si: ,, Jestlipak se najde nějaký hrdina, co nás zachrání?"
 ,,Dobře, tak mizíme," rozhoduje nakonec Weid jakožto služebně nejstarší. Rozbíháme se směrem k výtahům. Jsou blokované. Nedá se nic dělat, musíme po schodech. Otvíráme dveře na požární schodiště a o patro níž vrážíme do zad lidí v oranžových vestách. Ti uzavírají prchající dav lidí a jejich úkolem je kontrolovat jednotlivá patra, přesvědčit se, že jsou prázdná. Na balkony však zapomněli a nám nic neřekli. Pěkně děkujem.,,Kde jste se tu vzali?" vrhají na nás nechápavé pohledy. Weid bystře odpovída: ,,Jsme na zdravotní procházce." Koukám mezerou požárního schodiště dolů, kde vidím dalších 26 podlaží, která máme ještě před sebou. Podle množství rukou na zábradlí soudím, že je pod námi fronta tak pěti set lidí. Podle toho se i odvíjí rychlost prchání. Ruce na prsa a co schod to půl minuty čekání. ,,Takhle se prchá, Jasánek..." vzpomínám si na starý český film a scénu s prcháním. Během příštích patnácti minut se dostáváme konečně za polovinu a míjíme patnácté patro. Teplota v úzké chodbě požárního schodiště stoupá. Vzduch začíná být nedýchatelný. Nikoliv však vinou ohně, ale kvůli tolika lidem na tak malém prostoru. U třináctého patra zazní v reproduktoru konečně snad všemi očekávaná věta: ,,Požární poplach zrušen. Pokračujte v evakuaci." Weid zabíhá do třináctého patra a zkouší výtahy. Už fungují. Super jedeme dolů výtahem. Setkáváme se zde s pánem, jehož hmotnost přesahovala 250 kilo a jeho mohutné tělo značně zaplnilo výtah. Tento pán raději čekal, až rozjedou výtahy, než aby se pustil do úniku požárním schodištěm. Raději by asi uhořel než by se pustil do schodů. Stejně by to byla jeho smrt.
Konečně jsme dole. Dostáváme instrukce, že se můžeme vrátit zpět. Po nějaké době, kdy byl  výtah zablokovaný  hromadou lidí, kteří se chtějí vrátit do své kanceláře, se i my dostáváme do 30. patra. Balkon, který jsme dělali, je však za dveřmi kanceláře, v níž právě začala důležitá schůzka a její účastníci se nepřejí být rušeni naší existenci. Paní sekretářka nás tedy žádá, abychom se vrátili za půl hodiny. To už mi trochu začínají cukat koutky a nevím, jestli se mám začít řechtat nebo brečet. Jedeme tedy zase dolů a jelikož jsou tři hodiny, jdu si dát obídek. Nějak jsem v tom frmolu  úplně zapomněl na hlad.
Když tak sedím u jídla a přežvykuij svoji bagetu, přemýšlím o těchto městech, věžácích a obrovských zastavěných plochách. Jsou to vlastně pasti na lidi. Stačí, aby vypadnul proud a lidé jsou zde jako v pasti. Ještě ke všemu se za vámi díky automatice a všemožným zámkům zavírají  dveře tak, že zpátky už nemůžete. Bez proudu nefunguje ventilace a okna zde neotevřete, ani nerozbijete. Jste vlastně v dokonalé pasti. Stačí výpadek proudu, nepatrný požár nebo zemětřesení a v těchto králíkárnách jste jasní. Při prchání po požárním schodišti mi bylo jasné, že kdyby opravdu hořelo, tak pokud by  se lidé neudusili na tomto schodišti kouřem, pak určitě kysličníkem uhličitým, který se zdržuje v nižších patrech, což bylo patrné při klesání níže a níže, kde roste teplota a hůř se dýchá. V dnešní době máme mnoho záložních systémů, nouzových plánů a bezpečnostních opatření...ale když se něco semele...stejně pak jdou všechny tyto opatření do kytek. Co z toho pro mě vyplývá? Přátelé, zmizte z velkoměst jako je tohle. Z míst, která jsou natolik zranitelná, kde stačí málo a tahle místa se změní v peklo. Nejen tím, že vám všechny tyhle modernosti spadnou na hlavu, ale také tím, že se člověk stává v takové situaci a na takovém místě zvířetem a přežijí jen ti nejsilnější  nebo nejzákeřnější. A kdo z nás patří mezi nejsilnější nebo mezi nejzákeřnější?
Každým dnem, který trávím ve velkoměstě, vídím stále více a více pozitiv na životě na vesnici, v menších komunitách, poblíž přírody daleko od betonu a skleněných monster...

A jak dopadla práce tento den? Nakonec jsme umyli pár oken a na závěr dne, když jsem si spočítal poměr času tráveného prací a času na schodech a ve výtahu, tak jsem strávil tři hodiny prací a pět a půl hodiny  na schodišti a ve výtahu, neustálým ježděním nahoru a dolů. To je efektivita práce, co? To je ta naše moderní civilizace... :)

Když práce není nic přízemního...

Jak je to s prací v Calgary? Od našeho příjezdu do Kanady uplynuly již téměř dva měsíce a stále jsme se zde nepochlubili  tím, co tu vlastně děláme. Alberta je místo s velmi prosperující ekonomikou, a tak se pyšní i nízkou, tedy 4,6 procentní mírou nezaměstnanosti. To byl  jeden z důvodů, proč jsme si to nasměrovali právě sem. Lidé, firmy a stát profitují především z ropy, která se tu těží hned  na několika místech.  Díky tomu zde opravdu nestrádají. A jak se to projevilo na našem příjezdu? Již v letadle jsem od Kanaďanů předběžně sondoval, jaká je situace na trhu práce a většina z nich mě uklidňovala, prý  v tom nebude problém. Říkali, že především ve službách hledají neustále nové pracovní síly.  

 V mém případě jsem měl štěstí. Jsem vděčný Petrovi, že mi dohodil kontakt na firmu, jež se zabývá výškovými pracemi. Po telefonátu jsem byl ještě ten den pozván na pohovor a druhý den jsem nastoupil do práce.

V Kátině případě to trvalo o týden déle. Ale k našemu milému překvapení je zde po pracantech opravdu větší poptávka  než  nabídka, a tak pokud má člověk obě ruce, obě nohy a umí pořádně zabrat, nemá problém práci najít. Je jen třeba umět si vybrat a jít tam, kde ho to bude bavit. Káťa nastupuje další týden do firmy, kterou našla a kontaktovala přes inzerát na webových stránkách Craiglist.ca, nastoupila do zahradnické firmy a začala prohánět sekačku, hrábě a jiné zahradnické nástroje po rozlehlých zahradách. Ale není v mé kompetenci to popisovat. O to budeme muset požádat v budoucnu Káťu, aby nám i ona popsala své pvní pracovní zážitky.

Vrátím se zpět ke svému zaměstnání. Jedná se tedy o práci mytí oken, přesněji mytí oken ve výškách. Když se procházím po centru a vidím kolem sebe těch několik desítek pater vysoké věžáky, až se mi točí hlava.
V pondělí v poledne vytáčím číslo na Jamese a ten mě chce hned vidět. Jsem třetí den v Kanadě a už se chystám na setkání s mým možná budoucím zaměstnavatelem. ,,Za půl hodiny se sejdeme u Calgary Tower," zaznělo do telefonu takovým přízvukem, že jsem byl rád, že jsem pochytil alespoň pár důležitých informací, jako kdy a kde se potkáme. Vůbec netuším, co mě čeká, nevím, jak vypadá a ani co po mě bude chtít. Dorážím na místo určení v dohodnutý čas a čekám. Tím, že nevím, na koho čekám, tak se usmívám na každého muže ve středních letech, který prochází kolem Calgary Tower... A že jich tu prochází hodně...Nakonec prochází i Petr, který pracoval nedaleko a který se rozhodl mě přijít podpořit. Tak čekáme spolu. James doráží s půlhodinovým zpožděním a podle slov Petra si musím začít zvykat. Čas tu vnímají svým způsobem, a to hlavně James. Seznamujeme se, dostávám do ruky sedák, stěrku na okna, kartáč, dvě sto dvacet metrů dlouhá lana a sedačku.  Nastupujeme do auta. V autě ještě obdržím smlouvu, kterou si mám vyplnit a přinést ji druhý den. Z toho všeho soudím, že mě bere a já mám práci. Druhý den, tedy 4. den našeho pobytu, přijíždíme s Petrem na můj první mrakodrap. Tak vzhůru do práce.

 Musím říci, že  nějaké zkušenosti  s prací ve výškách už mám, ale nejvyšší dům nebyl snad ani z poloviny vysoký jako tenhle dvaadvaceti patrový mrakodrap. Spouštím na zem obě lana(jedno hlavní a jeedno záložní) a ze sto dvaceti metrů mi toho nahoře moc nezbývá. Dostávám ještě rychloškolení od Petra. Vysvětluje mi,  jak se vlastně pracuje s tím velkým slaňovacím nástrojem, který jsem vyfasoval a který se tady používá.  Zajímavé je, že i teď po nějaké době, kdy na to vzpomínám a píšu o tom, se mi začaly  potit ruce a klávesnice pod mými prsty čvachtá jako louže v lese po letním deštíku. Přišel okamžik pravdy. Přehazuji sedačku přes okraj. Tato fáze je ztížená ještě tím, že na sedačce visí kýbl s vodou. To všechno dohromady váží  kolem deseti kil. Ležím na břiše, s hlavou a rameny přes okraj. V jedné ruce toto závaží, druhou rukou se křečovitě držím. Sedačka je ustálena a visí v laně. Mohu ji pustit. Toto je fáze, kterou taky nemám rád. Přemýšlím, jestli jsem všechno správně založil, upevnil a navázal. Vizuálně to vše kontroluji a pouštím. Dobrý. Sedačka visí. Nyní přichází krok číslo dvě. Připadám si jak Armstrong při výstupu na Měsíc. Akorát na něj tolik nepůsobila gravitace. Taky tu slavnou větu bych pozměnil na :,, Je to velký krok pro člověka, ale malý krok pro lidstvo." Otáčím se, lehám si na břicho a nohama přelézám přes okraj.

 -První pohled přes okraj

V tento okamžik začíná moje zadnice zpívat "jájájupíjupí jé" a můžu vám, přátelé, garantovat,  že kdybych do zadnice vložil drát, nejenom že ho přeštípnu, ale též z něj v následujících minutách vytvaruji srdce. Již ležím na okraji břichem a nohy mi  volně plandají ve vzduchu. Pode mnou probíhá čilý ruch velkoměsta a nikdo  z těch lidiček tam dole ani  netuší, co se jim děje nad hlavami. Když už se sklouzávám až na prsa, konečně moje nohy nahmatají sedačku a já se můžu plně postavit. Moje bušící srdce musí slyšet i chodci na chodníku pode mnou. Usedám do sedačky a zahajuji proces spouštění k prvnímu oknu. Je zajímavé, jak má člověk reflex držet všechno křečovitě a používat mnohem více síly, když má strach. Úkon, který byste udělali na zemi, aniž byste se nad ním zamysleli, tady trvá dvojnásob času. Po první hodině v sedačce si však moje mysl přivykla na nové prostředí a já se trochu uvolňuji. Celý tento sjezd  mi trval tři hodiny a nedokážete si představit ten blažený pocit, když mé nohy spočinuly opět na chodníku. Rozhodně se při svém novém zaměstnání nebudu nudit. Usmívám se nad humorností života. Při cestě do Kanady jsem si říkal, že bych se rád vyhnul sedavému zaměstnání v kanceláři... Mé přání bylo vyslyšeno. Trávím hodiny v židli zavěšené před okny kanceláří... :)

Za ten krásný výhled, proudící vzduch a nadhled  to však stojí. Už chápu, že andělé mají ve velkých městech nejraději výhledy ze střech mrakodrapů. Člověk se ocitá v úplně jiném světě, stoje mimo dění a ruch tam dole s výhledem na horizont, který krásně dokreslují obrysy hor Rockies mountains. 

Už sedím a hurá dolů...

To je čisté okno, jako zrcátko.

První dny v Kanadě

Další den ráno za námi do hostelu přijíždějí  Petr s Janou. Tráví již 10. měsíc zde v Calgary, a jsou tedy znalí místních poměrů, což my oceňujeme. Nabízí se, že nám pomohou nalézt lepší ubytování. Sami vědí, jaké to je  trávit noci v tomto hostelu. Jejich první kroky  mířily též právě sem a spali zde několik nocí než se přestěhovali do normálního podnájmu.Čirou náhodou se v rodinném baráčku, kde bydlí, stěhuje  jeden z nájemníků a jeho pokoj bude tedy od konce června k dispozici. Využíváme situace a domlouváme se  s paní bytnou, jestli můžeme tenhle pokoj obsadit. Ta nám slibuje, že nás zde ubytuje. Jen musíme do konce června  přečkat po nějakých provizorních ubytovnách. A tak vyrážíme společně na obchůzku po okolních motelech, které jsou údajně cenově srovnatelné jako hostel s tím rozdílem, že na pokoji jste sám, máte vlastní koupelnu a klid. Navštívili jsme několik motelů. Bohužel zrovna začíná turistická sezóna a zároveň se blíží veliká sláva v podobě festivalu Stampede ( http://www.calgarystampede.com/- k tomu se ještě později dostaneme), což způsobuje přílivy turistů a zvyšování cen ubytování.

Zjišťujeme, že bude opravdu náročné najít levné ubytování. Pod pět set dolarů za týden se dostaneme stěží. Hlavně když uvážíme, že se měsíční nájem za pokoj v rodinném domě pohybuje od 400 do 800 dolarů. My teď máme platit tu samou částku týdně. Už jsme zvažovali přečkání těch několika týdnů v některém z udržovaných parků v okolí, kde bychom měli aspoň čerstvý vzduch, když jsme narazili na příjemnou paní v Motelu Banftrail. Paní nejspíš obměkčili naše  psí oči a uši sklopené dozadu. Svolila, že nám pokoj pronajme za 320 dolarů za týden. Nastěhovali jsme se tedy do pěkného útulného pokojíku s malou kuchyňkou a vlastní koupelnou. Hned poté, co jsme uhnízdili naše věci v pokoji, nasédáme do Petrova a Janina auta a míříme na výlet - do přírodních krás okolí Calgary. Cestou nabíráme ještě jednoho Čecha, Romana, který přiletěl do Calgary před dvěma měsíci. Společně vyrážíme za objevováním lesních porostů a pátráním po medvědech. Tentokrát přikládám i několik prvních fotografií pořízených v Kanadě. S úlevou zjišťujeme, že uniknout z této betonové džungle, jejíhož nebe se dotýkají vysoké mrakodrapy, nebude problém. Několik kilometrů na jih narážíme na přírodní rezervaci, do které si budeme moci vyrážet dobít baterie.

Jediné, co jsme zatím nepotkali, je medvěd...ale myslím si, že to nebude dlouho trvat. Máme prozatím alespoň toho plyšového.

O co tu však ve městě není nouze, jsou veverky, svišťové a zajíci. Po Calgary jich běhá neskutečné množství. A hlavně veverky jsou drzé jak ty naše lázeňské. Uvidíme jak to bude mimo město. Tam toho bude žít asi více a větších rozměrů.

Jeden z marmotů, provokativně si prohlížející nové cizince ve městě.

První noc v Calgary

              Po dlouhé cestě se dostáváme do jednoho ze dvou hostelů v centru města, který můžete v Calgary najít. Čerpali jsme ze  zkušeností backpackerů (baťůžkářů) a směřovali do tohoto typu ubytování, jelikož hledáme nejlevnější variantu bydlení. Sice bydlíte v malém pokoji s dalšími několika cizími lidmi a máte vyhrazeno celkem 1,5m čtverečního čistě pro svoji osobu, ale pro začátek nám stačí pouhá střecha nad hlavou. Na omezený prostor kolem sebe jsme stále ještě zvyklí z letadla.

                V Calgary je ubytování v hotelech a ubytovnách obecně drahé a začíná v nejlepších případech na 40 dolarech za noc pro jednoho. Bohužel obecné pravidlo, že by měly držet nižší cenu než ostatní ubytování, v Calgary neplatí. Většina nově příchozích, znalých tohoto pravidla, přichází sem -  a právě tím byla cena vyšroubována tak vysoko, je tedy srovnatelná s motely a menšími hotely. To jsme však ještě nevěděli, a tak se ubytováváme na několik nocí. Zaplatili jsme 75 dolarů za noc pro nás dva na pokoji, kde spí celkem šest osob. Pět kluků a Katka. Tak si to užije. Na tento pokoj nás uvedla mladá holčina. Pokoj je tak nacpaný, že není kam si stoupnout, natož odložit batohy. V pokoji se nachází jen tři natěsno dané dvoupatrové postele nic víc. Naším úložným prostorem jsou  pouze postele, protože podlahu zabrali další lidé, kteří se zde ubytovali před námi.  Podlaha je pokryta batohy, prádlem, botami, ponožkami. Vypadá to, jako by batohy opřené v rozích byly po bujaré noci, vyvrhly obsah svých útrob a poté umřeli. Zápach, který se místností line, nasvědčuje tomu, že v tomto pokoji vážně něco umřelo. V hlavě mi vyskočila vzpomínka na Divadlo Járy Cimrmana a na jeho hru Lijavec, kdy při úvodním semináři Čepelka popisuje, jak vypadal Herberg za Rakouska Uherska (útulek pro vandrovníky). Pro zájemce doporučuji zhlédnout následující seminář, kde vše od  třetí minuty a třicáté nasvědčuje tomu,  že popisuje náš hostel. „Po postelích visejí onuce, ono to tam vlaje a nezapomeňte je vynásobit dvěma!“ Jistě by pana Svěráka poslal do herberku v Calgary.

 http://www.youtube.com/watch?v=5PjNeg3FtEg&feature=relmfu

          Slečna, která nás vede k postelím, nohou dělá pěšinku a odhrnuje oblečení na zemi. Otáčí se na nás s otázkou, jestli vyhovuje. Únava nás zmáhá, sotva koukáme a pálí mě oči (možná z toho smrádku). Jde nám pouze o střechu nad hlavou a několik nocí, které přečkáme před tím, než najdeme něco trvalého. „Je to  v pohodě,“ odpovídám smířeně a s úlevou shazuji batoh na místo, které mi na podlaze před očima vzniklo. „ Je možné otevřít okno a drobet vyvětrat!?“ spíše konstatuji. „Je tady hrozný vzduch." „Není to možné. Tento dům nemá otvíratelná okna a jediné, co tu používáme, je klimatizace, ale ta nám teď nefunguje. Tak si nechte otevřené dveře do společenské místnosti, tam je více čerstvého vzduchu,“ odpovídá mi slečna recepční. Padám na postel a je mi všechno jedno. Dát si sprchu, něco pojíst a hurá spát.  

Do našeho pokoje procházíme přes společnou kuchyni a společenskou místnost s jídelnou. Zde potkáváme většinu ubytovaných. Posedávají okolo a nabírají síly na další noc. S každým z nich se postupně seznamuji. Většinou se jedná o mladší nocležníky mezi 18 až pětadvaceti lety. Jen jeden pán, který sedí v rohu u stolu už na první pohled vypadá jako starší ročník. Tipuji mu kolem 55 - 60 let. Brzy zjišťuji, že spí u nás na pokoji. Jedná se o polského rodáka, který před více jak 30 lety opustil Evropu a nyní žije střídavě po různých destinacích Kanady. V současné době přijel do Calgary, kde našel práci a snaží se zde usadit. Tento pán zalehá v 6 hodin večer do postele. Na moji otázku, jestli  už jde spát, odpovídá, že ano. Prý se tu jinak nevyspí. Trochu si postěžoval na zdejší mládež, která přes den hledí v tichosti do počítačů a v noci bujaře pije. ,,Je mi to jasné. Aby se tady člověk vyspal, musí jít spát velmi brzo,  nebo si pořídit pořádný sluchátka proti hluku."  Přikývnul a poprosil mě, abych zavřel dveře.

Jdeme s Káťou do nedalekého obchoďáku nakoupit nějaké dobroty k večeři a při tom procházíme blízké okolí. Po návratu a pořádném jídle, odmítáme nabídku skupinky spolubydlících jít na pivo do blízkého pubu a zalézáme do postelí. Mám tu výhodu, že dokážu usnout téměř kdekoliv a že mě nic moc ze spánku nevyruší. Jediné, co mi činilo problém, byl nedostatek kyslíku v místnosti. Museli jsme nechat zavřené dveře do pokoje, aby nám nešlo ještě více hluku ze společenské místnosti. Tím jsme přišli o jediný zdroj vzduchu.  Na druhou stranu obecně platí, že když máte málo kyslíku, usnete rychleji a tvrději.  Jen abychom se zítra probrali. Po několika minutách už nevnímám ani slabé chrápání Poláka na posteli pode mnou ani hlučnou konverzaci ve společenské místnosti. Za noc jsem se probudil jen dvakrát - poprvé když se rozletěli dveře přibližně kolem druhé hodiny ranní a do místností vběhl mladík s výkřikem „happy birthday!“ a zase zavřel. Podruhé mě vzbudila potřeba navštívit záchod, to bylo kolem sedmé hodiny ranní. V celém domě byl  již  klid. Vyjdu tedy z pokojíku a vpustím trochu vzduchu. Když procházím společenskou místností, leknu se. Vidím u stolu pět lidí, jejichž tváře vypadají dosti pobledle, sedí proti sobě s půllitry piva a jiných drinků a mlčky na sebe hledí. Někteří vypadají, že už ani  nemají otevřené oči. Asi drží rekord v party čase, aby odpoledne mohli na své facebookové profily napsat „To byla zase pařba, vydrželi jsme to do 8h ráno!“

        Přeji jim dobrého rána a  odpovědi se mi dostává jen od dvou. Ostatní pravděpodobně usnuli vsedě. Zalézám zpět do postele a jsem rád za horizontální polohu při spánku.
Postele opouštíme kolem osmé, snídáme a vyrážíme s Káťou do města rekogniskovat situaci a získávat přehled o práci. Kontaktujeme známého, na kterého jsem dostal kontakt v Plzni a dostávám od něj cenné rady do začátku. Co zařídit, kde se poptat, kam jít na jídlo. Domlouváme si setkání na další den. Pomohou nám najít nějaké lepší ubytování.

Pohled na Calgary Downtown:
(jak ho můžete vidět na google maps)